No, jelikož jsem se během hraní šklebil od ucha k uchu (pokud jsem teda zrovna neřval hlasité "Kurva!" a nebouchal do F8 pro quickload, protože mi jedno poncho zkazilo celý plán), tak je asi očividné, že z dlouho očekávaného pokračování Desperada mám docela radost.
Ale je pravda, že radost může být poměrně slabé slovo - Byla to pecka!

Abych řekl pravdu pravdoucí, před vydáním hry jsem byl poněkud skeptický. Z gameplayů jsem příliš odvázaný nebyl, přišlo mi to jednoduše vypadající, nemastný neslaný. Ale už po prvních dvou misích mi začínalo být jasný, že mé obavy byly plané. Jednou z nejlepších věcí na celé hře je především neskutečně snadné ovládání. Rotace kamery, jednotlivé příkazy, okamžitá reakce hrdinů, atd. To vše si nováček velice rychle osvojí. Obzvlášť velkou radost mi ale udělala obtížnost. Před pár měsíci jsem napsal komentář na Commandos 2: Men of Courage, ve kterém jsem si stěžoval (byť tu hru mám jinak velice rád), že ze slepoty a debility nepřátel, plus bez dovednostního omezení hrdinů, díky kterému bylo možné mnoho misí project pouze s jednou postavou, je ta hra poměrně dost jednoduchá. To však případ třetího Desperada není ani omylem. Odlákat nebo omračovat nepřátele neumí kde kdo, navíc nepřátelé (kteří už ale bohužel postrádají onen bláznivý humor z jedničky) jsou tak chytře a zrádně naštelovaní, že hráč bude muset popřemýšlet, co by mohl být nejlepší postup, pokud nechce vyvolat alarm. Díky tomu si hráč může být jistý, že plně využije veškerý arzenál všech členů týmu, nemusí se bát, že jednoho nechá samotného někde v křoví na startovní pozici, kde bude lamentovat nad nespravedlností života, světa a vesmíru jako takového.

Co se týče samotného vyprávění, přijde mi super, že celá hra je prequel. Díky tomu tak zjistíme, jak Cooper přišel ke svému ikonickému noži, plus kterak se seznámil se svými známými souputníky, líbeznou Kate a charismatickým McCoyem. Stejně tak jsem uvítal nováčky série - siláka Hectora, což byla taková příjemnější a inteligentnější verze Sancheze, plus i hustou Isabelle, kterou veteráni série mohou považovat za nepřímí odkaz na Miu z jedničky. Dohromady tak tvoří skvělou a pohodou skupinu hrdinů, každý se svým vlastním unikátním charakterem a dovednostmi, se kterými si hráč bude moct dosyta zablbnout. Různorodost prostředí dává hře dobrou atmosféru, nemluvě o pěkném soundtracku, ze kterého mi utkvěl v hlavě především track The Bridge at Eagle Falls.

Nejvíc záporů vidím především po narativní stránce. Samotný příběh není příliš ucelený, zcela nejhorší je ale konec. Nikoliv samotné finále, ale spíše ten fakt, že hra udělala stejnou hovadinu, jako v prvním díle - že skončí lusknutím prstu. Aspoň nějaké rozloučení, hrome, klidně i trapný a kýčovitý záběr, jak všichni hrdinové jedou vstříc zapadajícímu slunci. Do spoilerů vypíšu ještě další věci, které mi ve hře chyběly.
Chyběla mi nějaká pořádná scéna, kde bychom viděli, jak to Kate a Cooper dají spolu pořádně dohromady. Aspoň nějaký ten hollywoodský francouzák mohl být, sakra! Stejně tak mi chyběla scéna, kde by se Cooper a McCoy doopravdy spřátelili a navázali by tak na své parťáctví v prvním díle. Dále mě mrzí, že zcela vystřihli Sama. Jo, a Cooperův chraplák jsem taky oželel, ale asi si ho musí teprve vypěstovat.
Mimo narativní stránky toho fakt moc nebylo, občas se postavy dost nešikovně zasekávaly o sebe pokud se někam přemisťovaly, plus dávat příkazy v taktickém módu bylo krapet těžkopádné.

Ve výsledku nesmírná spokojenost. Hezky jsem potrápil mozek, potrénoval taktické myšlení a začal nenávidět lidi s ponchem. Určitě jednoho dne ozkouším i to Shadow Tactics: Blades of the Shogun.
A bylo nesmírně fajn vidět ty pardály zase pospolu.
Díky za přečtení a nenoste poncha.