Už je to dávno, co jsem hrál Allied Assault. Tolik si toho nepamatuju. Pamatuju si ale dobře šílenou obtížnost. Hlavně těžké a nudné pasáže s odstřelovači nebo neustálé umírání na Omaha Beach. Proto jsem měl v první kapitole Spearhead pocit, že jsem původní hře osmdesáti procenty ukřivdil. První kapitola byla skvělá. Neustálá, dynamická a zábavná akce. Navíc to šlo celkem dobře od ruky.

Chvilku jsem zjišťoval, že tady ještě nejde zaměřovat přes mířídla. Nevadilo to. Zbraně byli přesné a nepřátelé dobře vidět. Na blízko jsem používal samopal, na dálku pušku a poté pušku z optikou. Ze zbraní byla radost střílet. Snad tedy kromě brokovnice, která byla i v interiérech nepoužitelná. Medal of Honour je jakási předzvěst pozdějšího Call of Duty. Je to takový crossover mezi jím a dejme tomu jiných konvenčnějších FPS té doby. První epizoda na to dost vypadá.

Bohužel hra své tempo neudrží po celou dobu. Plahočení ve sněhu bylo ještě dobré. Nasledné boje v Berlíně už ale byli dost divné. Úplně se změnil herní styl a tempo. Neřekl bych k lepšímu. Závěrečná tanková "bitva" už byla vyloženě trapná. Hra skončila přesně v místě, kde by se teprve mělo začít něco dít. Bylo to hodně krátké i na datadisk. Nebo to možná jen dobře odsýpalo. Možná jsem taky chytil už nějaký ten skill, protože hra mi rozhodně nepřipadala moc těžká.

Hudba šla v menu vypnout, takže za mě celkem spokojenost.