Herní výzva 2017, hra třetí, bod 8. Mohla by tak vypadat vendeta, pokud by jste přišli o někoho, na kom vám záleží a měli byste po ruce krvežíznivé kreatury, poslouchající na povel jak mopslík. Touto romantizující formulací dalo by se v kostce shrnout příběhové pozadí, které je u druhé části trilogie daleko zajímavější, než v předchozí WoL. Bylo vyloženou radostí sledovat špulící se rty a potutelný úsměv Queen of Blades Sarah Louise Kerrigané v ingame scénách či legendárně vyvedených rendrovaných filmečcích, jednoduchou anglickou mluvu Primal Zerga Dahaku, špičkování mezi Sarah a tvořitelem Abathurem či překvapení v podobě Alexeie Stukova. A se stejnou radostí potom likvidovat všechny ty, co zapříčinili opětovnou proměnu Sáry v královnu mohutného zergského roje. Inu, radost může nabývati různých podob...
S gameplay už to zas taková radost není, ne že by mechanismy, zajímavost jednotlivých misí nebo technické zpracování nějak pokulhávalo, vše se nese v léty zaběhnutém duchu a je určitě dobře, že aspoň na někoho je dnes spolehnutí. Opravdu, rozpohybování celého světa, špičková zvuková kulisa včetně dabingu, no krása pohledět a poslyšet... Ale hrát primárně za Zergy, to je jako chytat brouky a pak je házet vypasenému chameleonovi. Bylo mi absolutně jedno, kolik mi jednotek zemře pod kulkami Dominionu, vlna za vlnou, žádný emoční vklad, bezduché přetahování se o to, kdo má víc masa do mlýnku v kadáverně. U terranů jsem to tak neměl, bylo mi líto každého sestřeleného Banshee, zničeného Siege tanku nebo nezachráněného civilisty. A tady? Nic. I když to tak tvůrci možná zamýšleli a ty emoce neemoce nakonec sedí dle zadání, nějak mi to chybělo.
A taky jsem se vcelku ztrácel v budovách, co a pro co se má přesně postavit - vím, každá z "nemovitostí" má popisek a pokaždé stejné místo v liště, ale bez zmíněného emočního vkladu vlastně ani nemá smysl se angažovat a v šedé kuře vytvářet neuronová spojení pro všechny ty Ultralisky, Mutalisky, Hydralisk a další "lisky"...
Takže tak. Celkem jsem si pokračování příběhu užil, jsem velmi zvědav na zakončení trilogie a Protoss rasu, ale hrát za Zergy už se mi znovu asi chtít nebude.
S gameplay už to zas taková radost není, ne že by mechanismy, zajímavost jednotlivých misí nebo technické zpracování nějak pokulhávalo, vše se nese v léty zaběhnutém duchu a je určitě dobře, že aspoň na někoho je dnes spolehnutí. Opravdu, rozpohybování celého světa, špičková zvuková kulisa včetně dabingu, no krása pohledět a poslyšet... Ale hrát primárně za Zergy, to je jako chytat brouky a pak je házet vypasenému chameleonovi. Bylo mi absolutně jedno, kolik mi jednotek zemře pod kulkami Dominionu, vlna za vlnou, žádný emoční vklad, bezduché přetahování se o to, kdo má víc masa do mlýnku v kadáverně. U terranů jsem to tak neměl, bylo mi líto každého sestřeleného Banshee, zničeného Siege tanku nebo nezachráněného civilisty. A tady? Nic. I když to tak tvůrci možná zamýšleli a ty emoce neemoce nakonec sedí dle zadání, nějak mi to chybělo.
A taky jsem se vcelku ztrácel v budovách, co a pro co se má přesně postavit - vím, každá z "nemovitostí" má popisek a pokaždé stejné místo v liště, ale bez zmíněného emočního vkladu vlastně ani nemá smysl se angažovat a v šedé kuře vytvářet neuronová spojení pro všechny ty Ultralisky, Mutalisky, Hydralisk a další "lisky"...
Takže tak. Celkem jsem si pokračování příběhu užil, jsem velmi zvědav na zakončení trilogie a Protoss rasu, ale hrát za Zergy už se mi znovu asi chtít nebude.
Pro: Queen of Blades, ozvučení, hlavní vedlejší postavy, příběh
Proti: Jednoduchost, zergové