Pamatuju si na dobu, kdy jsem listoval preview Aliens versus Predator v časopisu Score. Místo textů v tom článku byly otištěné velké obrázky a titulky s textem "Ticho před bouří...". Já tehdy v té době jsem neměl počítač, který by byl schopen rozchodit tehdejší novinky a tak mi nezbývalo nic než dál slintat nad obrázkama (ještě nutno dodat, že k oběma fenoménům - Predátorovi i Vetřelcům jsem si tehdy vybudoval silný vztah už jenom kvůli jejich kultovním filmům, které jsem znal zpaměti ještě dávno před samotným vydáním hry). Očekávání ale, stálo za to...

I přišla příležitost, já u svého starého PC otáčel dokola bezmyšlenkovitě Doom a ostatní klasiky devadesátých let a do toho jako rána z nebes přišla informace, že si můj otec bude kupovat na tu dobu hodně slušný stroj. Trvalo hodně přemlouvání, trpělivosti i času, ale nakonec k tomu došlo, měl jsem v ruce Alines vs. Predator, čerstvě naistalované a měl před sebou chvíli, na kterou jsem čekal tak dlouho.

Protože jsem byl jako dítě odkojenej na filmech o Predátorovi, tak byla jasná volba, že začnu právě za něj. Konečně, právě v téhle chvíli se proměnily pouhé obrázky z časopisu do reality (nebo spíš - virutální reality :)). Ten pocit, když vidíte z predátorovy termoperspektivy a probíjíte se vojenským objektem doslova jako nůž máslem. Učíte se používat jednotlivé zbraně, od shoulder canonu (který má různé stupně intenzity střel podle množství energie, kterou použijete), po spear gun, ruční čepele, vrhací disk atd. Brzy ale však i jako hráč poznáte, že i predátor není nesmrtelný a od toho momentu budete vážit každých svých kroků, zejména před místy, kde jsou těžce vyzbrojení vojáci granátomety, raketometem, automatizovanými kanóny apod. Hra za predátora je prostě radost!

Alieni (Vetřelci) byli vždycky pro mě úchylná rasa. Co bylo dechberoucí, byla autentičnost, kterou autoři použili a vytáhli z původních filmů (tj. nejen charaktery samotné). U vetřelců máte speciální a takový podivný zorný úhel a možná chvíli někomu potrvá, než si na něj zvykne. Vetřelec coby potvůrka je hodně zranitelný i běžnými mariňáky, proto zde není prostor pro promenádu chodbami jako v případě predátora, ale je třeba volit rafinovanější postupy - lézt po stropech a vymetat každou ventilační šachtu, což mimo logiku má i své ovoce, mnohdy takhle dorazíte na místa, kam by se za běžných okolností měl problém dostat predátor. Škoda jen, že v celé hře můžete hrát jenom za klasického vetřelce (oproti dalším asi 3 verzím, které můžete potkat pouze jako protivník...). Když už těžce a náročně se probijete levelem plným mariňáků, tak Vás čeká třešnička na dortu, hladový predátor. Ale pozor, jediná trefa jeho canonem může způsobit, že je po Vás a tudíž musíte strávit dalších dvacet minut, než s k němu znovu dostanete. Ani si nevzpomenu, kolikrát mi trvalo, než jsem tohle byl schopný dát. Ono rozsápat predátora může být problém i pro zkušeného veltřelce.

Našinec jsem si nechal na konec. Více či méně jde doplnění hry o klasiku, kterou znáte ze spousty jiných her, takže je v podstatě zbytečné to nějak rozvádět. Mariňák má největší sortiment zbraní od sapomalů až po granátomety, plamenomety, raketomeny - prostě klasika. Když už jsme u těch plamenometů - vetřelci velmi, ale velmi neradi hoří. Kdybyste se jich někdo reálně bál, doporučuju mít jeden při sobě. Mariňák je postavičkou v porovnání ostatními velmi slabou, za to ale jeho sortiment mu umožňuje vypořádat se s ostatními a to, jestli se mu to povede, záleží už jenom na hráčových shopnostech, taktice a trpělivosti.

Závěrem, pokud byl někdo do Vetřeců i Predátora úchylný natolik jako já a měl možnost si tuto hru (v době vydání) zahrát, nemusím zmiňovat, že jde zážitky, které se řadí k nezapomenutelným.