Po skvělém, ale trochu "prázdném" Insurgency přišla z amerického indie studia další válečná kooperativní řežba, tentokrát zasazená na slavná bojiště druhé světové války.

Herní systém a engine hry, jsou téměř totožné, ale vylepšení znát jsou. Přibyl třeba systém levelování postavy (který nijak, než poctivým sbíráním zkušenostních bodů neovlivníte) a opravdu maličký náznak personifikace vašeho vojáka - hra vám náhodně odemyká skiny pro vaši postavu. Každý skin je zároveň i reprezentací jednotky, u které vaše postava „slouží“. Pokud ale nechcete čekat, než se k vám dostane kýžený skin, můžete si ho zakoupit na komunitním trhu a okamžitě u Bastogne pobíhat v uniformě 101. výsadkové .

Hra dosáhla změn i co se týče obtížnosti. Jestli vám první Insurgency připadalo těžké, Day of Infamy budete ze začátku nenávidět. Hra postrádá neprůstřelné vesty a používá silných ráží (tvůrci chorobně bazírují na výkonnostních statistikách daného náboje), při kterých jeden zásah, znamená jeden mrtvý. Jen občas se stane, že ustojíte zásah nepřátelské kulky, nebo šrapnelu. Krom toho pro vás bude ze začátku možná hodně obtížné rozeznat nepřítele od vlastních spolubojovníků a „friendly fire“ bude častou začátečnickou chybou. A jelikož vám hra opravdu moc nedaruje, budete zpočátku trochu frustrovaní, protože prostě budete neustále umírat. Někoho to ihned odradí, ale ten kdo vytrvá, dostane se mu velikého uspokojení a skvělých zážitků.

Postupně totiž začnete získávat bojové zkušenosti, osaháte si zbraně, které vám padnou do vašeho herního stylu (mně nejvíce sedl MG42 se kterým se mi daří dávat více headshotů, než průměrnému odstřelovači) a naučíte se v bitevních vřavách přežívat. Smrtí bude najednou méně, splněných zadání přibude a především se bude dostavovat pocit uspokojení, že „jste to přežili“ a vyhráli mapu.

V té chvíli hře zcela propadnete a už jako mazáci si jí budete patřičně užívat. Přesto umírat budete dál a HODNĚ. Když navíc narazíte na partu spolubojovníků, co jsou leví, hrají sólo na svém písečku bez spolupráce s vaším družstvem, nebo jen začne váznout komunikace, stanou se z bitev jatka, kde nemáte šanci přežít déle, jak dvě minuty. A raději zvolíte jiný server. Pokud ale narazíte na spoluhráče, co jsou rozumní, či sehraní, je to ukázka úžasné týmové hry, kdy celou mapu projdete, jako skuteční profesionální vojáci – a to se naštěstí děje poměrně často, neboť svou obtížností hra odpuzuje (DÍKY HERNÍMU BOHU) všechny „casual“ kovboje z Battlefieldových válčišť, neboť tu nenajdou ani lyže, co jezdí po koberci a do šotolinového kopce, ani autoheal, ani kolimátor ze Spitfiru na jejich MP-40. A nenajdete tu ani žádné kindrsáky z Večerních pevností. To činí hru vyzrálou, byť nekompromisní.

Avšak i ona má nedostatků poměrně dost. Když nepočítám, že se občas zaseknete ve futrech dveří, nebo na okraji kamenné zídky (což může být smrtelné), či špatné spawnování botů, kdy se objeví přímo za vašimi zády, či rovnou drze před vašima očima kde nikdo před vteřinou nebyl (rovněž smrtelné situace), vadí mi hodně, že hra občas bez pardónů cheatuje – nepřítel na vás zavolá štuku a vy jako správný suprák zdrháte do nejbližšího a co možná nejhlubšího kamenného krytu a čekáte, až dravec shodí svůj náklad. A ejhle… jste na srač… jste mrtví. Naštve to zejména na Omaze, kde máte k dispozici bunkr, co má TŘI vrstvy železobetonových stropů a bomba jím stejně pronikne až dolů! Proč??? Tohle hodně kazí dojem jinak veliké realističnosti, na které se tvůrci snaží stavět. V té chvíli opravdu sprostě nadáváte, neboť si uvědomíte, že přežít nepřátelský nálet je jen o štěstí, ať jste krytí čímkoliv. Takových situací, kdy hra nepokrytě nadržuje nepříteli, je mnohem více. Například občasný aimbot protivníka, kdy vás z ohromné dálky zasáhne přesně mířená dávka ze samopalu. Ve vašem případě dílo náhody, v případě počítačového protivníka zívačka.
Ve hře můžete hrát za tři národy – Angličany, Američany a Němce(!). Ale chybí mi zde sovětská frakce a s tím spojená absence východní fronty. Hra se zaměřuje jen na západní frontu a tak vás nemine Omaha beach, Dunkerk, nebo třeba již zmíněná Bastogne - všechno ikonická bojiště, které si užijete, ale nečekejte žádný Stalingrad, Sevastopol, nebo Kursk. Je to škoda, kterou snad tvůrci napraví v příštím(?) Day of Infamy.

Některé zbraně tu za nic nestojí. Například pistole byli v Insurgency skvělé a účinné pomocnice, zde jsou celkem k ničemu. To samé samopaly. Vůbec je nepoužívám, když nemusím. Jsou slabé, přehnaně kopou a od deseti metrů s nimi skoro nic netrefíte – zvláště, když to něco běží. To mi přijde hodně přehnané s poddimenzované. Další nepříjemnou věcí je, že hra má problém započítávat vaše „akce“. Pokud totiž patříte k těm, co pokořují všechny achievementy, obrňte se trpělivostí. Hra totiž dost často úspěšné akce nepřičte. Ve statistikách mám, že jsem granátem zabil dosud dva panáky. Vím ale, že jich bylo minimálně deset, teď už možná i dvacet, ale stále mám ve svých zářezích jen ty dvě duše. A to je hodně špatná optimalizace, jinak velice povedené a sympatické hardcore hry.

Za mně však rozhodně ANO, hra mně baví, nabízí skvělou výzvu a přes nedostatky zůstává jedna z nejlepších.