Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Smudge

Smudge

Tomáš / 30 let / ČR - kraj Jihočeský

Komentáře

« Novější Starší »

Mini Motor Racing EVO

  • PC 65
Vzhledem k tomu, že jsem hru dohrál a strávil v ní tedy dost času a že jí tady hned naskočilo tak špatné hodnocení, pokusím se trochu popsat své dojmy.

Od dob Racera (a to už je hodně dávno) jsem podobnou hru na PC nehrál, takže Mini Motor Racing EVO pro mě bylo celkem osvěžující. To ale neznamená, že je vše v pořádku. Pěkně od začátku, z poměrně mnoha aut na výběr jsem si na začátku zvolil brouka, perfektní auto pro rychlé obraty, poměrně rychlé a s velkou zásobou nitra, která vyvažovala průměrnou akceleraci. Leč také naprosto, ale totálně nemožné auto do jákéhokoli souboje tělo na tělo. A že jich bude. Bohužel po prvním výběru už potom není moc možností k výměně auta za jiné. Všechny vydělané peníze jsem vrážel do jeho vylepšování a k upgradu všeho co šlo jsem se dostal až ke konci hry. Nevyplatilo se tak pořizovat si jiné auto na základních hodnotách, nebyly přebytečné peníze. Škoda, ale o to víc jsem se sžil se svým broukem, s jeho skoro až extrémní přetáčivostí, kdy je třeba šahat na šipkové klávesy s pořádnou obezřetností. Rozumějte, tahle hra je o setinách sekundy. Jedno kolo na většině tratí netrvá déle než 15s a pokud soupeřům na začátku nadělujete až 20s, už ke konci prvního šampionátu začne přituhovat a závody jsou na některých tratích vypjaté až do konce. A v takových chvílích se všechno může posrat v jediném okamžiku. To pro mne byla síla téhle hry, kdy se člověk snaží, pak zmrví jednu zatáčku a rozmlátil by klávesnici.

Bohužel, ne vždy to byla moje chyba, že se něco nepovedlo. Po tolika závodech už znám všechny tratě i AI protivníků na každé trati úplně nazpamět, všechny jejich chyby, které se postupně staly vlastností, jíž je možné využívat i ke svému užitku. Tedy kupříkladu, psal jsem, že jen na některých tratích vám dají soupeři zabrat, na jiných ne. Mají totiž evidentně naprogramované nějaké obecné chování, ale nejsou naprogramované přímo na danou trať. Stačí tak, aby se jel okruh s nějakou pěknou šikanou, vracečkou, nebo rovnou sérií šikan a vraceček. Jejich styl průjezdu pak vypadá tak, že se vymlátí o všechny bariéry a jedou dál. Celou hru!! Na těchto tratích pak není problém s broukem mistrovským v zatáčkách dominovat. Naopak na rovinatějších tratích, nebo na tratích s množstvím záludností, skokánků a pískových zatáček náchylných ke smyku oni nikdy smyk nedostanou, najednou nedělají chyby a mnohdy stálo mnoho pokusů a vypjetí všech nervů je porazit a vždy to bylo kolo na kolo až do konce. Mimochodem, na trati je vždy jen jeden až dva rovnocení soupeří. Ostatní budete dávat o kola a slouží jako problém, který Vás zbrzdí a nejlépe ještě pošle na hrazení.

Samostatnou kapitolou je nitro, podle mě největší problém hry, kdyby ho úplně odstranili, byla by pro mne hra záživnější. Nitro v podání protivníků totiž způsobuje záchvaty vzteku. Používají ho naprosto nesmyslně, klidně před ostrými zatáčkami a ti větší, dodávky a autobusy mají jediný cíl - sejmout vás. Jedete si do zatáčky, přibrzdíte a prase za váma vycítí příležitost, spustí nitro a co na tom, že se pak válí v kotrmelcích s vámi a ostatní zatím vás oba nechají za sebou. Nitro je také rozhodující prvek na startu závodu, což je možná nejdůležitější moment závodu. Zde všichni soupeři do jednoho v prvních desetinách sekundy závodu nekoordinovaně zapnou nitro a vystřelí dopředu. Neudělá-li to ale jeden ze závodníků, zpravidla všichni do sebe praští a nejvíce semelou vás. Alespoň já to tak s otloukánkem broukem měl. Na začátku jsem vždy bušil do nitra, abych se z tlačenice dostal hned dopředu, přežil první zatáčku a užíval si vedení. Nebyla jiná možnost a opakování nevypočitatelného startu, který je mnohdy dílem náhody, bylo na denním pořádku.

Ve výsledku nebýt designových chyb a zle nastavené AI protivníků, byla by to fajn jednorázkovka, protože se skrz na skrz arkádovitým pocitem z jizdy jsem byl spokojený, bavil mě a přes to všechno, dostavil se i určitý stupeň návykovosti.

Pro: arkádovitost, dynamika jízdy, rostoucí obtížnost, ještě jeden závod a jdu spát, hudba, editor tratí, brouk :)

Proti: AI, nitro, bugy ovlivňující hraní - neviditelné překážky, zle řešené skákání, po čase repetitivnost tratí, nedostatek obsahu mimo závodění

+8+8 / 0

Mass Effect 3

  • PC 85
Po více než roce jsem si podruhé střihl Mass Effect 3, již se všemi DLCčky a s vědomím, že už vím, do čeho jdu. Leč napodruhé jsem zažil docela odlišný zážitek. Před prvním dohráním jsem jako ME nedočkavec trpěl spoustou očekávání. Laťka, kterou nasadily předchozí dva díly, byla dost vysoko a já z ní nehodlal sejít ani o stupínek. To mělo za následek výrazněji kritický přístup a ač jsem hru shltnul během asi 5 dní a rozhodně jsem si ji užil, po konci ve mě zbyla určitá pachuť a červíček neustále říkající, sakra, mohlo to být ještě lepší. Po roce, x strávených hodinách v mp a po posledním vydaném obsahu do sp jsem už nevydržel a dal jsem si to znovu s jednou velkou výhodou, už mě nemělo co zklamat.

Začátek
Tehdy, když jsem se celý žhavý pustil do hraní, vzpomínám, že po rychlém začátku a okamžitém napadení Země jsem musel hru ještě jednou spustit znovu, zda jsem si nevybral omylem akční mód hraní a nepřišel jsem o nějakou úvodní animačku. Trochu mě hned zamrzelo, že tam nic takového nebylo, že jsme se přenesli od ME2 střihem o 6 měsíců, všichni přátelé se zase rozutekli a komandér se 6 měsíců kopal na Zemi do .., aby ho z nicnedělání vytrhl až přímo uvítací výbor Reaperů.
Po roce už mě něco podobného nemohlo překvapit a i když by mi stále krátké intro bodlo, potěšilo, že alespoň nutné tutoriálové zlo je rychle odbyto, bohužel stejně jako počáteční pobyt na Zemi. To čeho jsem si hodně všímal v počáteční misi, byla rozplizlá a nehezká textura Shepardova oblečení, která jen podtrhla, jak odbytý začátek ME3 je. Naštěstí pocit odbytosti byl po odlepení pat ze Země ta tam a hra vtáhla jako málokterá jiná.

Rozhovory
U rozhovorů jsem už před rokem věděl, že mi v tomto směru něco chybí. V ME1 i 2 byl zažitý způsob 3 možných odpovědí, dobré, neutrální a zlé, případně ještě speciální paragon/renegade. V ME3 zcela zmizela neutrální možnost, kterou jsem v minulých dílech často využíval a která zajišťovala, že mezi dobrem a zlem je ještě něco dalšího, ač to nemuselo ve výsledku danou situaci razantně změnit. ME3 je kvůli tomu jen černá/bílá a lze ho hrát jen dvěma způsoby. A to přesto, že nově obsahuje spojení paragon/renegade bodů v jakýsi respekt. Pořád to u mě vypadalo, že pokud hraju za správňáka, dávám automaticky možnost nahoře a najednou je možnost volby značně potlačena. Další věcí je košatost rozhovorů a prokecání postav, i v tomhle ohledu mi oproti předchůdcům přišel ME3 nejchudší. To souvisí i s dalším ulehčením práce vývojářů, tedy množství rozhovorů bez přepnutí kamery na snímání tváří. Příliš mi to nevadilo, rozhovor jsem si vždy vyslechl, ale možnost vedení rozhovoru je v takovém případě nulová.

Vedlejší úkoly, scanování planet
Při prvním dohrání jsem měl pocit, že žádné vedlejší úkoly nejsou a jediné, co je třeba udělat, je proskenovat všechny systémy a několikrát se projít po Citadele, aby bez většího snažení přibývaly body připravenosti.
S druhým dohráním musím ocenit výhody tohoto přístupu. V ME1, přestože MAKO je super věc, generické úkoly a interiéry na planetách brzy začnou nudit a rozmělňují jinak vynikající hlavní linku. V ME2 zase bylo obrovské množství systémů k proskenování, které samo o sobě zabralo dost času a u mě to klasicky vypadalo tak, že první dvě tři hodinky, co jsem se dostal na vesmírnou mapu, jsem jen obrážel planetu za planetou a rejdil po ní myší. Když se zadařilo, zahrál jsem si krátkou vedlejší misi. V ME3 mi i vzhledem k hrozbě smrťáků a poutavé hlavní dějové lince přijde průzkum vesmíru nejlepší. Nezabere mnoho času a je to spíš něco na způsob hledání veškeré pomoci, kterou dokáže vesmír nabídnout. Mezitím několikrát admirál Hackett nabídne krátkou odreagovávačku na některé mapě z multiplayeru a rychle zpátky k prioritním operacím. Prostě vedlejší činnosti nebrzdí a hlavní dějová linka je tak obsáhlá a strhující, že další nejsou třeba.

Příběh
Po roce jsem byl znovu ponořen do té bezvýchodné situace všech planet, na nichž jsou jen trochu znatelné stopy vyspělého života. Jak se s tím nemazali a doslova celé miliardy životů se stávají historií, jak je třeba obětovat celé planety a systémy, aby vůbec přetrvala nějaká naděje na přežití. A nakonec a především, jak je obrovsky důležitým jazýčkem na vahách komandér Shepard, skrze nějž lze uvést do pohybu události doslova galaktických rozměrů. Znovu jsem tak zažíval pocity spojené s rozhodováním, na němž závisí existence veškerého života a už, ačkoli ochuzen o momenty překvapení, se nedostavily žádné kritické pohledy třeba na některé přenesené volby z minulých dílů, které si občas vývojáři zjednodušili tak, aby jim vše splynulo a nemuseli se zabývat dalším větvením rozhovorů a děje. Za nejlepší části hry považuji dění na Tuchance a situaci okolo Kvarianů a gethů. Naopak moc rád bych navštívil třeba takový Palaven, nebo vícekrát Thesii, na které to bylo letem světem, a na konci, vlastně ke konci se snad ještě dostanu..

Citadela
Dostávám se k jediné veřejně přístupné oblasti v ME3. Při prvním hraní jsem ji příliš nedocenil, teď už ji považuji za nejživěji pojatou oblast v celé trilogii. Lokace jsou sice nevelké, ale jsou plné života spojeného s beznadějí a s množstvím uprchlíků, kteří na stanici míří. Navíc tu lze potkat staré známé, rozmlouvat pravidelně s posádkou, či sem tam někomu drobněji pomoci. Především se ale oproti předchozím dílům vyplatí na Citadelu nezapomínat a pravidelně ji navštěvovat. Vždy se na ní objeví někdo nový, případně společník, co si rád popovídá, nebo lze jen poslouchat rozhovory lidí, kteří často reflektují aktuální dění v galaxii. Nápomocnou je také mapa, která ukazuje, kde přesně se kdo důležitý právě nachází. Je to sice blbost, ale velmi užitečná. Oproti tomu pořádně zprasený je deník, který prošel nesmyslnou proměnou. Všechny úkoly zobrazuje dohromady, nelze je rozkliknout, rozsáhlejší se buď samy aktualizují a není už vidět historie, nebo se mění za nové. Je to dost nepřehledné a nedává to smysl.

Normandie a posádka
Oproti ME2 se loď poněkud vyprázdnila, což je dáno užším kruhem parťáků. Určitě ale šlo alespoň symbolicky využít některé prostory, které jsou jinak ve trojce klidně celou hru opuštěné. Co je ovšem plus, parťáci se sem tam na lodi přemisťují, mluví spolu a po každé důležité misi prohodí pár slov, takže jsem při opětovném hraní využíval každé příležitosti a běhal po lodi od jednoho k druhému a téměř vždy mi měli co říct. Škoda jen, že jde ve většině jen o poslouchání a pořádných rozhovorů tolik není. Líbilo se mi také operační centrum, kam se v souvislosti s hlavní dějovou linkou dostávali politici a staré známé tváře, aby zde všichni společně plánovali, co zrovna plánovat potřebovali. Přidávalo to tak Normandii ještě větší důležitosti (na závěr na ni vkročí i samotný vrchní velitel Hackett a to s velkou pompou).

Konec
S tím jsem měl tehdy, stejně jako mnozí další, velký problém. Nedokázal jsem přistoupit na to, že o všem nejzásadnějším se rozhoduje v posledních 5 minutách v nepříliš rozsáhlém rozhovoru s dosud nepoznanou postavou. Konec byl tak trochu jak z říše snů. Takových snů, po kterých se probudíte se šťastným zjištěním, že ležíte v pohodlí své postele a pro jistotu ještě rychle zatěkáte po okolí, zda se opravdu nic neděje. Konec byl asi také hlavní důvod, proč jsem ME3 rozehrál znovu až po roce, přitom předešlé díly jsem měl dohrané několikrát.
Druhé dohrání jsem měl okořeněné přídavkem Extended Cut, už jsem přesně věděl, co na konci nastane, a světe div se, bylo to v pohodě. Možná i DLC Citadela, které zahrálo na správnou nostalgickou strunu, v tom mělo prsty. Spokojený s koncem sice stále nejsem, ale podařilo se mi ho zkousnout, tedy věc před rokem netušená.

Další aspekty už jen prolétnu. Hratelnost víceméně od dvojky zůstala stejná, neměl jsem s ní problém. Grafická stránka, pokud mě zrovna něco nepraštilo do očí, byla pro mne zcela dostačující. No a dabing, zvuky i hudba, neříkám křivého slova.

Úplným závěrem, druhé dohrání bylo mnohem lepší než první, už jsem věděl, co mi na hře vadí a mnohem více jsem si všímal toho dobrého. Ještě mi pořád chybí průchod za renegáda, tak třeba zase za rok, třeba už se do toho nebudu muset tak nutit.

Pro: Atmosféra, příběh, oproti předchůdcům velký důraz na hlavní dějovou linku, parťáci, obrovská chytlavost

Proti: Viditelná nedokončenost, ukvapenost napříč hrou, bugy, ořezané rozhovory, ignorování některých rozhodnutí, odbytý závěr

+14+15 / -1

The Cave

  • PC 80
Nestává se mi tak často, abych si pořizoval hry bez předchozího sondování a sledování diskuzí. Poslední dobou ale často dávám prostor také menším hrám a výborně se u nich bavím, tak proč nedat šanci také The Cave s od pohledu lákavou stylizací a zajímavě znějícími herními prvky.

Hru jsem s první trojicí prošel za poklidné dva večery. Puzzle byly tak akorát, abych na nich nikdy nezůstal viset příliš dlouho, a protože jsou adventurní prvky a řešení hádanek vlastně jedinou náplní hry, která od hráče vyžaduje nějaké úsilí (bystrost, reakce, načasování, nic z toho třeba není, protože jako plošinovka je The Cave triviální), je důležité, že fungují, povětšinou mají zajímavé řešení a dávají smysl. A to, že mě řešení hádanek bavilo, i když nejsem častým hráčem adventur, kdy je třeba kombinovat množství předmětů, bylo tím, že těch předmětů nebylo tolik, abych se v tom ztratil a šlo hlavně o to využít spolupráce všech tří hrdinů.

Trochu zklamáním je, že se jednotlivé postavy, co se hratelnosti týče, od sebe liší jen svoji speciální schopností, ale jinak skáčou, běhají, lezou a unesou úplně stejně. Jednotlivé úrovně jsou potom tvořeny buď pro jednotlivé postavy, které rozvíjí jejich příběh a využívají jen schopnost dané postavy a nanejvýš pomoc ostatních postav stylem zatáhni za dvě páky najednou, nebo jsou vystavěny tak, že využívají speciální schopnosti sporadicky a puzzle jsou, když to přeženu, ve stylu, zatáhni za tři páky najednou. Tím nechci degradovat jednotlivé puzzle, ale spíš to, že jsem čekal více odlišností ve využití jednotlivých postav. Takhle je totiž často jedno, kdo potřebnou činnost vykoná.

Nakonec ale vždy stačí, když hra dokáže, aby hráč cítil nutkání ji hrát. A The Cave u mě neustále vyvolávala potřebu dostat se do další místnosti. Škoda jen, že jich bylo tak málo. No nic, pořád je tu ještě další skupina dobrovolníků, kteří na návštěvu jeskyně teprve čekají..

Pro: Atmosféra, stylizace, kooperace, puzzle, jednotlivé postavy a jejich příběh, projít hrou vícekrát nutnost

Proti: Nezáživné pobíhání a skákání, nízká odlišnost postav v hratelnosti, optimalizace a občasné bugy

+13+14 / -1