Sid Meier's Pirates! je hra, která sází především na jednoduchost, svižnost akce a humornou nadsázku. Kromě cestování s vaší lodí po moři a hodně zjednodušeného obchodování se herní náplň skládá z nejrůznějších miniher jako jsou šermířské souboje, tancování, námořní bitvy, hledání pokladů na souši, dobývání kolonií atp. Prostě přesně to, co byste čekali od běžného odpoledne průměrného piráta. Hra má velmi osobitý styl, odpich a šmrnc, rychlé tempo, je pozitivně laděná, pořád se v ní něco děje a je na ni radost pohledět.

Osobně mě nejvíce oslovila estetická taneční minihra. Ne snad, že by bylo nějak extrémně zábavné ji donekonečna opakovat s každou dcrerou každého guvernéra v každém městě, ale její provedení je opravdu líbezné a propracované. Tancování probíhá sice z velké části automaticky a ovládání je stále stejné, ale jednotlivé menuety se od sebe mohou odlišovat krokovými variacemi, tříčtvrtečním nebo čtyřčtvrtečním taktem a také vaše partnerky tancují odlišně podle stupně jejich atraktivity. Až jsem se sám divil, jakou si s tím někdo dal práci. Navíc při správném načasování úkroků doplňuje pár své taneční variace o obraty a piruety a ty pak působí ve spojení s krásnou hudbou až neskutečně ladně a půvabně. Při správném tancování byl pro mě dovádivý smích partnerky častokrát lepší odměnou než úspěšně dokončená minihra.

Po delším souvislém hraní ale začínají být všechny herní mechanismy bez rozdílu už hodně repetetivní a naplno se tak projeví nedostatky; především tedy absence jakékoliv hlubší koncepce. Asi jediné, co hra z dlouhodobého hlediska může nabídnout je zkoušet hraní na vyšších obtížnostech a donekonečna si pilovat své schopnosti v několika minihrách. Na druhou stranu ten čas, který jsem u Pirátů strávil, jsem se bavil více než dobře a rozhodně jej nepovažuju za promarněný.

Druhý díl Syberie byl pro mě po výborné jedničce spíše zklamáním. Spoustu drobných detailů a maličkostí, které z dílu prvního dělaly poměrně unikátní záležitost, ve dvojce prostě přestalo fungovat a hra tak pro mě ztratila velkou část svého kouzla. Kvůli tomu se asi nevyhnu častému srovnávání obou dílů.

Automaton Oskar, nejzajímavější a můj nejoblíbenější charakter z prvního dílu, je v této hře naprosto zbytečnou postavou. Po celou dobu hraní s ním neproběhne jediný poutavý dialog a jeho odpovědi se v podstatě omezují jen na poznámky o nutnosti pokračovat v cestě. Ostatně jiné vedlejší charaktery na tom nejsou o mnoho lépe. Snad kromě mnicha z opatství působí všechny postavy ve hře hrozně předvídatelně, nejsou příliš propracované a těžko vás tak něčím překvapí. Oproti jedničce tedy spíše zklamání.

Tou ale úplně nejhorší složkou druhé Syberie je podle mě vedlejší dějová linie, kdy Katin zaměstnavatel posílá na Sibiř svého agenta, aby přivedl mladou advokátku zpátky domů. Tato dějová odbočka se jako červená nit táhne téměř celým příběhem a tvoří také přibližně polovinu veškerých animací ve hře. V praxi se ale jedná o neustálé monotónní omílání jedné a té samé skutečnosti, pokaždé komentované trochu jinými slovy. Navíc tato dějová linka v závěru graduje do naprosto absurdního "rozuzlení" a její smysl ve hře mi uniká dodnes. S tím souvisí i občasné telefonní rozhovory, kdy si Kate povídá například se svou matkou. V prvním díle tyto dialogy určitě měly své místo. Nejenom že poodhalovaly pozadí Katina života, ale nepřímo tak mapovaly i určitou vnitřní proměnu hlavní hrdinky, ke které během hraní došlo, a která nakonec vedla k onomu zásadnímu rozhodnutí v úplném závěru hry. Ve druhém díle nejenom že Kate žádným vývojem neprochází, ale veškeré telefonické rozhovory se omezují jen na monotónní výzvy k návratu domů a neméně monotónní odmítavé odpovědi. Telefonáty tak považuju v druhé části Syberie za naprosto zbytečné a samoúčelné.

Za zápor považuju i logické puzzly, které kolikrát nemají s logikou vůbec nic společného a spíše se jedná o jakési minihry, kde musíte vyzkoušet všechno na všechno (namátkou: mince do automatu, lovení ryb, lezení po horské stěně).

Ale abych jenom neházel špínu. I přes zmiňované chyby má i druhý díl Syberie pořád něco do sebe. Před vydáním jsem se nejvíce obával grafiky a stereotypních zasněžených krajin, ale autoři si s tímhle poradili poměrně dobře. Navíc se jim z prvního dílu podařilo zachovat určitý osobitý grafický styl a zvláštní romantický nádech, který hře dodává opravdu výjimečnou atmosféru. Cesta do věčně zmrzlých severských pustin za splněním celoživotního snu navždy mladého chlapce, uvězněného v těle umírajícího stařečka, je krásný námět, který mě osobně dokázal oslovit a vzít za srdce. Druhý díl však již není o postupném odhalování spletité historie a objevování nových skutečností, ale připomíná spíše předem danou cestu za jasně určeným cílem. Dvojka nebyla původně plánovaná a autoři už v ní evidentně neměli moc co říct a nastavovali kde se dalo. Tím pádem je pro mě druhý díl jen prostým dokončením příběhu.

Tuhle hru prostě budete milovat, nebo nenávidět. Buď vám sedne, nebo ji po dvaceti minutách znechuceně smažete. Nic mezi nejspíš není.

Europa Universalis II je poměrně složitá hra, která však nestaví na mikromanagmentu. Vaším úkolem je spíše celkově korigovat a regulovat směřování vámi zvoleného státu. Zpočátku je hratelnost na velmi nízké úrovni a osobně jsem se nemohl zbavit pocitu, že se hra hraje sama od sebe, aniž bych měl možnost do čehokoliv pořádně zasáhnout. V této hře skutečně všechno poměrně obstojně funguje i bez vašeho přičinění, a to nejspíš většinu hráčů hned zpočátku odradí. Skutečné herní orgie začnou ve chvíli, kdy do herního systému proniknete, pochopíte smysl všech těch ukazatelů, táhel a hejblátek, a v ten moment si začnete Europu opravdu vychutnávat. Pokud si k tomu přidám možnost hrát za jakýkoliv stát tehdejšího známého světa a zajímavé prolínání vašich vlastních rozhodnutí s reálnými historickými událostmi, vychází mi z toho Europa jako velmi zajímavý a originální titul.

Europa Universalis II je hra, která odměňuje trpělivé, ale málokdo má dostatek času a energie se jejím systémem prokousávat. Pokud si ten čas ale najdete, možná se tahle hra zařadí mezi vaše nejoblíbenější.

Přiznám se, že na první dohrání mě Planescape: Torment příliš nenadchnul. Hrál jsem za charakter typu válečník a ačkoliv hra naprosto přetékala originálními nápady a zajímavými dialogy, byla pro mě spíše zklamáním. Svět sfér byl prostě příliš divný, komplikovaný a složitý na pochopení. Při hře za válečníka příběhem pouze proplujete, jakoby kloužete jenom po povrchu. Obrovské množství dialogů a stěžejních myšlenek vám kvůli nízké inteligenci a moudrosti vašeho charakteru zůstane zcela skryto a bez nich je hra pouze poloviční.

Při druhém hraní jsem již rozvíjel své herní alter ego spíše duševním směrem a brzy jsem získal pocit, že hraju úplně jinou hru. Svět sfér už nebyl divný, ale fascinující a neuvěřitelně propracovaný. Všechny důležité charaktery najednou nebyly jen originální až fantaskní stvoření, ale získaly hloubku, jejich příběhy začaly vzbuzovat emoce a přímo mě donutily si k nim vytvořit nějaký vztah. Příběh konečně dostal pevné obrysy a všechny ty detaily, kolem kterých jsem napoprvé proběhnul bez povšimnutí, najednou měly ve hře své místo a smysl a na konci do sebe s úžasnou lehkostí zapadly a pomohly dotvořit celkový skvělý dojem.

Asi není třeba zdůrazňovat, že Planescape: Torment mě prostě dostal. Dodnes se nemohu zbavit pocitu, že všechna témata a nápady, které autoři do hry vložili, by vydaly na spoustu knih. Ať už je to nekromant, co sbírá lebky, které mu vypráví své příběhy; město, které je ve skutečnosti živé; cesta hledání vlastní smrtelnosti; nekonečné a zrůdné války démonů nebo nevěstinec duševních rozkoší :-) - to všechno jsou naprosto unikátní nápady a myšlenky, které nemají v žánru fantasy obdoby. Planescape: Torment je prostě nezapomenutelný skvost a přesvědčivý důkaz pro všechny, kdo vám kdy budou tvrdit, že počítačové hry nemohou být určitou formou umění.