Raymana jsme na Wii pařili s Jumasem. Jumas hrál za klasického Raymana a já jsem postavy střídala, jak mě zrovna napadlo. Chtěla jsem hrát hlavně za fialového Raymana, ale byl za hodně „usměváčků“, takže jsem se na něj nakonec vykašlala. Ke všemu mi přišlo mnohem přehlednější při hraní, hrát za postavu co vypadá jinak než Rayman, abych jí snáze odlišila od Jumase.
Dokonce jsme přišli na to, že každá postava má trošku jiný styl skoků a pohybu celkově. Každá se maličko jinak ovládá, ač jsou tlačítka na ovládání totožná. Ale bylo to v rámci citu, úplně jemné rozdíly.
Do prostředí jsem se zakoukala hned na první pohled, tyhle infantilní postavy se spoustou barviček mám moc ráda. Vše šlo jako po másle, obtížnost se s postupem času navyšovala přesně tak, jak by člověk čekal. Většina kol byla příjemná zábava, nejvíce mě bavila lítací kola. Lítalo se na speciálních komárech a zvláště vtipné bylo, když jsem hrála za velkého Globoxe, který by asi komára rozmáčknul, kdyby si na něj sednul, a tak ho komár táhnul pod sebou.
Také s úsměvem vzpomínám na vodní levely, ty už byly o dost těžší, ale pořád mě hodně bavily. Ovšem jakákoliv kola, kde se vyskytoval oheň, pro mě byla utrpením. Nejhorší však byla kola, kde se muselo běžet jak o závod. Museli jsme to opakovat opravdu mnohokrát, než jsem se naučili přesně všechny překážky a citlivost s jakou skákat a na kterých místech.
Chtěli jsme starouškovi, který nás nechtěl pustit do tajného levelu posbírat všechny jeho zuby, poslední 2 nám ale chyběly. Myslím si, že by jsme je nakonec získali, ale podívali jsme se pro zajímavost na youtube, co by nás čekalo za překvapení a uznali jsme oba, že tohle nechceme. To bychom se hodně trápili a nejspíš by jsme se akorát tak zbytečně pohádali. ;o)
Takto jsme zakončili Raymana s úsměvy na tvářích a s pocitem úlevy, že do bonusového levelu nepůjdeme. Nebylo to třeba, titulky se pustili za dohrání posledního světa. Musím zmínit hudbu, ta byla skvělá, zvláště rybí zpívání se mi líbilo. Řekla bych, že se ke hře ještě vrátím a to se svými syny. Snad se jim to bude také tak líbit jako mě.
Dokonce jsme přišli na to, že každá postava má trošku jiný styl skoků a pohybu celkově. Každá se maličko jinak ovládá, ač jsou tlačítka na ovládání totožná. Ale bylo to v rámci citu, úplně jemné rozdíly.
Do prostředí jsem se zakoukala hned na první pohled, tyhle infantilní postavy se spoustou barviček mám moc ráda. Vše šlo jako po másle, obtížnost se s postupem času navyšovala přesně tak, jak by člověk čekal. Většina kol byla příjemná zábava, nejvíce mě bavila lítací kola. Lítalo se na speciálních komárech a zvláště vtipné bylo, když jsem hrála za velkého Globoxe, který by asi komára rozmáčknul, kdyby si na něj sednul, a tak ho komár táhnul pod sebou.
Také s úsměvem vzpomínám na vodní levely, ty už byly o dost těžší, ale pořád mě hodně bavily. Ovšem jakákoliv kola, kde se vyskytoval oheň, pro mě byla utrpením. Nejhorší však byla kola, kde se muselo běžet jak o závod. Museli jsme to opakovat opravdu mnohokrát, než jsem se naučili přesně všechny překážky a citlivost s jakou skákat a na kterých místech.
Chtěli jsme starouškovi, který nás nechtěl pustit do tajného levelu posbírat všechny jeho zuby, poslední 2 nám ale chyběly. Myslím si, že by jsme je nakonec získali, ale podívali jsme se pro zajímavost na youtube, co by nás čekalo za překvapení a uznali jsme oba, že tohle nechceme. To bychom se hodně trápili a nejspíš by jsme se akorát tak zbytečně pohádali. ;o)
Takto jsme zakončili Raymana s úsměvy na tvářích a s pocitem úlevy, že do bonusového levelu nepůjdeme. Nebylo to třeba, titulky se pustili za dohrání posledního světa. Musím zmínit hudbu, ta byla skvělá, zvláště rybí zpívání se mi líbilo. Řekla bych, že se ke hře ještě vrátím a to se svými syny. Snad se jim to bude také tak líbit jako mě.
Pro: grafika, hudba, hratelnost
Proti: obtížnost bonusových kol, herní postavy za mnoho bodů