Zavzpomínala jsem si na dětská léta, kdy jsme na chatě v deštivém počasí hráli Dostihy a sázky. V dětství jsem téměř vždy brečela, když mi někdo koupil fialovou stáj přímo před nosem. Dobře, nemám daleko k slzám ani teď v dospělosti, mám pro Narciuse a Napoliho slabost, protože mám ráda fialovou barvu a také pro, že kdo je koupil oba a dal si na ně dostih, ten měl o přísun peněz postaráno.

Tady se mi nejdřív podařilo postupně koupit všechny trenéry, a pak i fialovou stáj a dalších pár koní. Soupeř jel nenápadně a skupoval sem tam koníka, podle toho jak mu šla kostka. Nakonec si ale udělal hlavní dostih na zelené a na oranžové stáji a nebylo moc hezké přes ně projíždět.

Nicméně, moji trenéři a koníci ho postupně ruinovali. Zajímavé je, že ve hře si člověk může půjčit od banky po 5 tisících a také jí to postupně splácet. Dařilo se mi dobře, takže jsem splatila počáteční dluh a soupeře (počítač) přivedla k bankrotu.

Upřímně jsem si to dost užívala, protože v reálu když jsem to hrávala s kamarády, tak jsem takto úspěšná nebývala. Ke konci mě už pěkně štvala hudba, která byla jednotvárná a po delším poslechu nepříjemná. Také bylo nepříjemné stát na distancu přes 10 hodů, ale to se může stát i v deskovce. Někdy si jí zkusím zahrát v multiplayeru, zajímalo by mě, jak moc se to bude lišit od originálu.