Duna byla asi úplně první strategie, kterou jsem kdy hrál. Nebylo mi ani 10 a naši museli zavést pravidlo, že hodinu budu hrát já a další hodinu brácha. Probíhalo to asi tak, že jeden hrál a druhý byl přilepený hned vedle a do všeho kecal. Před koncem hodiny H jsem svému bratříčkovi říkal: "už máš jen 5 minut, tak koukej vypadnout". A samozřejmě i naopak :)).

Dohráli jsme to za všechny rody a strávili jsme u Duny neuvěřitelné množství času. Jako první jsme vždy vybudovali obrovskou základnu a útočili s asi tak 3x větší převahou, než bylo třeba. Zkrátka stratégové jako vyšití.

A tolik kritizované ovládání nám nijak nevadilo, však jsme neznali nic jiného a lepšího.

Tenkrát s bráchou jsme tento klenot koupili v češtině jako přílohu k nějakému časopisu a u mě osobně Knights & Merchants zase o trochu prohloubilo závislost na hrách a přispělo k dnešním bolavým zádům. Jinak by to bylo jasných, trochu zaujatých, 100% :-).

Líbila se mi provázanost všech prvků, u jednotlivých stavení nutnost být zásobován a zásobovat ostatní. Člověk si taky nemohl jen tak nasekat spoustu nevolníků a udělat obrovskou armádu, nejen že nebylo co dát vojákům do ruky, ale během chvilky by všichni pošli hlady.

Co mi trochu vadilo byla pomalé tempo. Uběhla celá věčnost, než se vyrobil první meč. Ale zase na druhou stranu jsem byl sám na sebe pár dní hrdý, když jsem vybudoval armádu velikosti pár desítek vojáků :).

Suma sumárum 90%, ale musím přiznat, že kdyby tenkrát byl větší výběr her, asi by to bylo trochu jinak.