Time to break this fuckin' loop. 

Hry studia Arkane mám rád. Vlastně skoro nejradši. Dohrál jsem všechny a Dishonored s Prey řadím do svého osobního TOP žebříčku. Po Wolfenstein: Youngblood a prvních trailerech jsem ale byl z Deathloop trochu rozpačitý. Už se mi přejídají roguelite prvky a časové smyčky začínají být vyčpělejší než předloňský vánoční kapr. Nebude hra moc repetitivní? Nechali se Arkane svést módními trendy a připravují nějakou rychlokvašku? A co, proboha, čekat od jejich budoucího počinu jménem Redfall?

Samé otázky. Nakonec jsem vsadil na nejistotu, další trailery nesledoval a hru den před vydáním zakoupil. Ani jsem nečekal, že bych ji měl v nejbližší době rozehrát, chtěl jsem hlavně podpořit tvůrce. Večer po launchi mi zbylo trochu času, popadl jsem ovladač (ano, dohrát FPSko na počítači s controllerem jest kacířstvím). Seznámení s postavami, prostředím, příběhem, první smyčka, druhá, třetí...

...a kdybych neměl v životě jiné starosti, dopařím Deathloop na jeden zátah. Takovou jízdu jsem nečekal a Arkane v žádném aspektu nezklamali. Ve skutečnosti mám těsně po dohrání pocit, že jde o jejich nejlepší dílo.

Hlavní premisa s časovou smyčkou je překvapivě repetitivní úplně minimálně. První lokaci jsem, odkojen předchozími immersive sim hrami, kompletně prošmejdil a vyluxoval. A to je jako všechno? Ještě tři podobně velké úrovně a pak jedeme stále dokola? Ne. Krom toho, že každé z prostředí procházíte ve čtyřech denních dobách, téměř vždy vás úkol zavede na nové místo, které jste předtím přehlédli. Nebo za zavřené dveře, k nimž máte konečně kód. Nebo do částí otevřených pouze v určitou denní dobu. Jestli jsem se někam vracel více než dvakrát opakovat stejnou činnost, nevím o tom.

Takže jsem se rychle naučil, že nejlepší je soustředit se na aktuální úkol a vše podstatné se odehraje cestou. Postupně propátráte každý kout ostrova Blackreef, jenž je hlavním dějištěm příběhu. Všechny lokace jsou členité, možností průchodu je bezpočet. Nepřáteli se můžete proplížit, což je hodně těžké, protože jak jsou hloupí, jsou také nesmírně ostražití. O to uspokojivější je povedený stealth kill. Obtížnost postupně stoupá s tím, jak sami nabíráte na síle a účinnosti.

Každé zaváhání je trestáno a nesčetněkrát se tichý postup zvrhne v bezbřehá jatka. K nim slouží široký arzenál zbraní čítající pistole, samopaly, brokovnice a pušky. Každou z nich jde dále vylepšovat. K ruce (v ruce) máte dále několik schopností podobných těm z Dishonored. Deathloop nelze prolézt bez zabití, což je trochu škoda, ale příběh by tak nedával úplně smysl. Vždycky se ale můžete vyhnout běžným panákům a soustředit se pouze na hlavní „cíle“ (schválně nezmiňuji jaké).

Když si po sobě čtu předchozí odstavce, zní všechno tak nějak „okej“ a nic víc. Ale věřte mi, jakmile se dostanete do víru časové smyčky, nebude vás chtít pustit. Deathloop je esencí toho nejlepšího, co dělá Arkane naším oblíbeným studiem. Architektura úrovní, šedesátková stylizace, jiskra mezi hlavními postavami, imerzivní hratelnost s hromadou možností řešení problémů... Autoři sypou z rukávů jedno překvapení za druhým. Nemůžu si pomoci, ale nakonec jsem nadšenej. Teď ještě co čekat od toho Redfallu...

I am Fragile, but not that fragile.

Cestu k Death Stranding jsem hledal dlouho. Nějak jsem z recenzí a reakcí hráčů získal pocit, že není pro mě. Nepreferuji otevřené světy, neholduji pomalejšímu tempu a nikdy jsem nehrál nic z pera Hidea Kodžimy. Nakonec jsem neodolal. Tenhle komentář je zpověď člověka, kterého videohry provázejí bezmála čtvrt století a myslel si, že ho už nic nemůže překvapit.

A jsem překvapen víc, než bych u kteréhokoliv současného titulu čekal. Hrát Death Stranding je pro mě totiž pohlazení po duši. Je plný fascinujících mechanik a originalita z něj jen čiší. Má poselství, silný příběh a smysluplnou naraci. Tu doplňuje vynikající výprava a perfektní herecké výkony, díky nimž disponuje strhujícím filmovým přesahem. Většinu času se ubírá zenovým tempem, které ale nenudí. Pyšní se fenomenální hudební vložkou dávkovanou s rozmyslem.

Doslova každý krok je cítit. Každá kapka deště má svoji váhu. Death Stranding není bezbarvá simulace kurýra DPD, hráče neustále odměňuje a jeho svět je pestrý a rozmanitý, i když svým zvláštním melancholickým způsobem. Prakticky každý kámen má ve hře své místo. Kodžima je podle všeho trochu blázen a nebojí se překračovat hranice, někdy i za cenu zdánlivě nesmyslných rozhodnutí.

Nepamatuji si, kdy naposledy ve mně hra vzbudila tolik emocí. Kdy naposledy jsem putoval krajinou bez neustálého sledování minimapy a tagování bodů zájmu. Kdy jsem naposledy měl tu čest s tak dobře napsanými postavami. Kdy naposledy jsem měl prostě jen radost z pohybu ve virtuálním světě. A kdy naposledy jsem se po horských hřebenech tahal s dvousetkilovým nákladem...

Death Stranding rozhodně není dokonalý. Zcela rozumím výtkám některých hráčů, proto jej ani nemůžu nikomu doporučit. Slabší akční pasáže, podivně neposedná vozidla nebo Kodžimova fascinace uslintaným americkým patriotismem nesedí každému. Někdy se mu nedaří vyhýbat klišé a zbytečně poučuje. I přes to je pro mě Death Stranding výjimečný. Podařilo se mu připomenout, proč mi jako sedmiletému capartovi videohry učarovaly a zůstaly se mnou dodnes.