Nebudu nic zastírat, Valfaris je těžká hra. Hodně těžká. Byly momenty, kdy jsem to chtěl vzdát. Jen v první levelu jsem umřel vícekrát než v jiných plošinovkách za celou dobu hraní. Valfaris je životem kypící mimozemská planeta, ale všechen ten život vás chce zabít. Momentů, kdy můj osamělý bojovník skončil zastřelený, rozsekaný, nabodnutý, sežehnutý, rozdrcený nebo rozprsknutý po celé obrazovce bylo nesčetně, přesto se vyplatilo vytrvat. Hra se mi totiž odměnila vydatnou porci zábavy.

To, že je hra těžká totiž neznamená, že je frustrující nebo neférová. Checkpointů je po úrovních rozmístěno poměrně hodně, nepřátelé a bossové mají jasné patterny, není zde systém životů a každou pasáž, ikdyž se zprvu jeví nemožně, se lze naučit a dokončit. Samotná hratelnost je hodně návyková, akce obsahující boje nablízko i na dálku s občasným parírováním pomocí štítu uspokojující a správně čvachtavá. Ve hře se neustále něco děje, objevují se noví nepřátelé, boss střídá bosse, prostředí se neustále mění a času na oddych je málo. K tomu se mi líbila i pixel-artová stylizace a kombinace epické space opery s heavy metalem, no myslím že fanoušci Jodorowského Metabaronů si zde přijdou na své.

Zkrátka hrozně milá hra, která toho nabízí hodně, pokud se hráč nenechá odradit zprvu nepřístupnou obtížností. Pro hardcovníky odchované Controu a spol. myslím úplná povinnost.

Iconoclasts je docela zvláštní metroidvania. Za prvé bych chtěl upozornit, že je to metroidvania velmi lineární, story-driven a ačkoliv párkrát za hru jsem měl možnost se vracet a s novými schopnostmi znovu prozkoumávat dříve navštívené oblasti, v drtivé většině herní doby jsem byl nucen prostě jen postupovat kupředu. Hra obsahuje dost velké množství užvaněných postav, dialogových oken, dějových zvratů a informací o fungování světa, příběh jako takový jsem ale příliš nevnímal a co mě v hraní pohánělo dál určitě nebyl děj, ale některé herní prvky.

Po herní stránce mi hra přišla výborná. Ovládání přešlo rychle do ruky (hrál jsem na gamepadu) a snad krom toho proklatého rocket-jumpu jsem v tomto ohledu nenarazil na žádné problémy. Hratelnost není ochuzena o souboje s různými potvoráky a hledání skrýší s poklady, jádro hry ale spočívá v nemalém množství logických hádanek. Ty jsou se stále novými možnostmi jak využít klíč vaší mechaničky čím dál složitější, ale puzzly nikdy nejsou překombinované a nikdy jsem se na žádném místě nezaseknul na moc dlouhou dobu.

Co musím zvláště pochválit jsou souboje s bossy. Těch je ve hře přes dvacet a nepodobají se jeden druhému. Ustřílet jde jen minimum z nich a mnohdy způsob, jak se bossákovi dostat na kobylku představuje logickou hádanku samou o sobě. Často je třeba využít všechny vaše schopnosti, přijít na to jak se vyhnout nepřátelským úderům a někdy při souboji ještě k tomu zběsile přepínáte mezi dvěma postavami. Ale osobně mě tyhle pasáže bavily nejvíc a při troše cviku jsem zvládnul všechny relativně v pohodě.

Co se týče negativ, myslím že druhá půlka hry už byla slabší, respektive obsahovala pár hluchých pasáží a zbytečného backtrakingu. Upgrady (tweaky), které jsem si mohl vytvořit z nalezených minerálů, mi přišly nevyužité a až na pár základních jsem je nevyužíval. Nejasně podaný a překombinovaný příběh mě nechal chladným, neustálé dialogové bubliny po čase spíše otravovaly a jediný emocionálnější moment, který mi utkvěl v hlavě byl útěk z měsíční základny a osud Royala.

Přesto všem kdo tomuto žánru holdují, mohu Iconoclasts s klidem v duši doporučit - má moc pěkný vizuál, příjemnou hudbu, bezproblémové ovládání a je na hře vidět, že ji dělali s láskou, péči a propůjčili jí jistou osobitost. Obsahuje výborné souboje, hádanky a zajímavě vyobrazený svět, jen je se třeba připravit, že hra může být místy poněkud otravnější a jiná, než byste čekali.