Mafia není jen hra. Je to symbol, ikona, legenda. Pro mnohé možná i životní styl. Je to naprosto unikátní dílo z rukou geniálních českých ručiček, skrývajíc v sobě neskutečné kvantum emocí a to nejen díky promyšlenému příběhu, protože hru s velkým H dělá z Mafie více věcí, ale popořadě.

Nebudu tady rozpitvávat příběhové pozadí či hratelnost, tohle není recenze. Ale nedá mi to, abych nevychválil design města do nebes. Prostředí a design celkově je pro mě ve hrách jedna z nejdůležitějších věcí a fakt, že i po několika letech od dohrání si některé části Lost Heaven pamatuju, znamená trefu do černého. Hlavní designér Dan Vávra se pro mě stal géniem v oboru, když skloubil na pohled poutavé, přesto však věrné a uvěřitelné město bez hluchých a prázdných míst a nelogických úseků.

A když už se procházíte po tomto designérském skvostu, je důležité mít jako doprovod kvalitní hudbu a té se vám tu dostane v porci více než pořádné. Český symfonický orchestr pod vedení pana Šimůnka dokázal nahrát tak geniální melodie, že i já, zarytý metalista/drum'n'bassista (blbý slovo), neměl ani na chvíli potřebu hudbu vypnout nebo nahradit. V kombinaci s profesionálním dabingem pánů Vašuta, Rychlého a dalších se jedná o lahodou symfonii pro mé uši. Českým dabingům se sice vyhýbám víc než uklízečky studentským kolejím, ale u Mafie si nic jiného představit nedokážu, což dokazuje fakt, ze s anglickým dabingem jsem hru nedokázal dohrát.

Mohl bych sem házet superlativy ještě hodně dlouho, leč místa není neomezeně a stejně, kdo by to pak četl. Pro mě je Mafia nejlepší česká hra a přestože obsahuje pár menších neduhů, jsou to jen nepatrná smítka na jinak parádním zážitku. Děkuju Illusion Softworks za zážitek, na který budu vzpomínat do konce života.