Raymana jsme se svého času nahráli moc a moc. Dokonce jsme snad měli i rozvržené funkce v těžkých částech. Jeden obsluhoval pohyb a druhý pěst. Dneska člověk projde Raymana téměř jedna dvě. Tenkrát jsme se u toho navztekali. Nikdy jsme se nedostali přes velkého štíra. Tady jsme taky hru většinou naštvaně vypli. Zpětně si říkám, jak je možné projít některá kola tolikrát dokola, jako jsme je prošli za starých časů, bez ztráty nadšení.

Rayman je neskutečně nádherný designově. Každé kolo má svojí atmosféru už jen díky náramné hudbě (část Dream Forest), kterou si pustím velmi rád i dnes. Pěkná hra.

Tohle byl pro nás malé kluky klenot. Po škole jsme utíkali k jednomu nebo druhému domů a na splitscreenu trápili počítačové soupeře. Nešlo o závodění. Šlo o ničení dalších automobilů. Nejradši jsme měli mapku, ve které figuroval úzký průjezd se zvedajícími se rampamy, kde jeden z nás zaujal pozici špuntu a druhý kladiva. Lovení načatých aut, urputný boj dostat auto konečně do pitů. Ach, to jsou zážitky.

Výběr z mnoha automobilů a hlavně vzezření mnoha okruhů bylo na svojí dobu velmi ohromující. Nekteré mapky mám stále v živé paměti. Oproti nudnému Need for Speed byl Fatal Racing lahůdka.

A k zajímavosti uvedené v popisu. Jména AI závodníků se dala měnit, takže každý doma měl jinak pojmenovanou soupisku. K nám se dostala verze se jmény F1 a WRC jezdců, na která jsme si tak navykli, že po náhodném smazání a sehnání verze se jmény jezdců pojmenovaných po filmových postavách, jsme se nevyhnuli vrácení zpět na naše milovaná jména.