Raymana jsme se svého času nahráli moc a moc. Dokonce jsme snad měli i rozvržené funkce v těžkých částech. Jeden obsluhoval pohyb a druhý pěst. Dneska člověk projde Raymana téměř jedna dvě. Tenkrát jsme se u toho navztekali. Nikdy jsme se nedostali přes velkého štíra. Tady jsme taky hru většinou naštvaně vypli. Zpětně si říkám, jak je možné projít některá kola tolikrát dokola, jako jsme je prošli za starých časů, bez ztráty nadšení.

Rayman je neskutečně nádherný designově. Každé kolo má svojí atmosféru už jen díky náramné hudbě (část Dream Forest), kterou si pustím velmi rád i dnes. Pěkná hra.