Vnitřní démoni, duši kroutící muka, procházka peklem k znovu získání mentální přítomnosti v realitě – jó, to zní jako to pravé ořechové pro mě! Navíc, her s takovými prvky není právě mnoho, a tím spíš nad Sanitariem nezbývá než žasnout. Pro mě se tedy rozhodně jedná o jednu z nejlepších nekomických adventur všech dob.
Dodnes rád vzpomínám, jak mě slušně zpracované intro zobrazující strašnou autonehodu obulo do bot hlavního protagonisty, na úvodní kapitolu v hadí jámě jednoho blázince, v němž šílenci projevují své zdraví pochybným mumláním a třískáním hlavou o zeď, ale především na to, jak mě hra úspěšně udržovala nejistého až do konce tím, že jednoduše velmi atypicky střídala herní prostředí (s tím, že každé mělo naprosto odlišnou unikátní atmosféru) a občas i nepřímo vysvětlenou výměnou postavy. Zvláště efektivní mi přišla ta sekvence, ve které se procházíte svým dětským domovem, vyrenderovaném v bledé sépii, a sledujete, jak se v hlubokém žalu ukrývají duchové vaší rodiny. Nejen že je pak taková část zábavná, ale zároveň to v člověku provokuje určité emoce, což se povede málokteré hře.
Hrát Sanitarium je prostě potěšení. Jednoduše se ovládá a je zabalený do nádherného grafického kabátku. Tvůrcům se tak nějak podařilo udělat všechny ty ohavné a odporné věci pěknými – zdejší šílenci jsou nevšedně “hezcí“, monstra jsou svým způsobem krásná a to samé platí i o veškerém ostatním obývajícím herní svět. Zvuky také kvalitně přispívají na celkovém dojmu. Takhle z hlavy mě už nenapadá, co dál psát, tak tu udělám takovou pěknou tečku s tím, že teď, když jsem si na hru vzpomněl, mě chytla neskutečná chuť si to všechno zopakovat. Jenom doufám, že to ještě rozchodím.
Dodnes rád vzpomínám, jak mě slušně zpracované intro zobrazující strašnou autonehodu obulo do bot hlavního protagonisty, na úvodní kapitolu v hadí jámě jednoho blázince, v němž šílenci projevují své zdraví pochybným mumláním a třískáním hlavou o zeď, ale především na to, jak mě hra úspěšně udržovala nejistého až do konce tím, že jednoduše velmi atypicky střídala herní prostředí (s tím, že každé mělo naprosto odlišnou unikátní atmosféru) a občas i nepřímo vysvětlenou výměnou postavy. Zvláště efektivní mi přišla ta sekvence, ve které se procházíte svým dětským domovem, vyrenderovaném v bledé sépii, a sledujete, jak se v hlubokém žalu ukrývají duchové vaší rodiny. Nejen že je pak taková část zábavná, ale zároveň to v člověku provokuje určité emoce, což se povede málokteré hře.
Hrát Sanitarium je prostě potěšení. Jednoduše se ovládá a je zabalený do nádherného grafického kabátku. Tvůrcům se tak nějak podařilo udělat všechny ty ohavné a odporné věci pěknými – zdejší šílenci jsou nevšedně “hezcí“, monstra jsou svým způsobem krásná a to samé platí i o veškerém ostatním obývajícím herní svět. Zvuky také kvalitně přispívají na celkovém dojmu. Takhle z hlavy mě už nenapadá, co dál psát, tak tu udělám takovou pěknou tečku s tím, že teď, když jsem si na hru vzpomněl, mě chytla neskutečná chuť si to všechno zopakovat. Jenom doufám, že to ještě rozchodím.
Pro: Zkrátka, tahle hra je lahůdka
Proti: Krátkost, příliš snadné hádanky, extrémně nevyvážený voice acting