Shadow Warrior, člen svaté trojice her postavených na Build enginu byl vždy až třetí ze tří. Ne tak novátorský, uctívaný a stylový jako Duke, ne tak obtížný a temný jako Blood. Přesto si našel svou specifickou tvář a nikdy nespadl mezi "ty ostatní", jako se to povedlo Redneck Rampage.

Příběh ničím nenadchne a omezuje se na klasickou cestu za pomstou lemovanou mrtvolami. Mstitelem je Lo Wang, latentně rasistický asiat s nejapným smyslem pro humor. Až do konce hry se mi nepodařilo zjistit, jestli je Shadow Warrior stylizovaný do Japonska, nebo do Číny. Přišlo mi, že vývojáři z 3D Realms obě země zkombinovali do jakési typizované východní Asie a nacpali do ní všechno co se jim líbilo.

Na výběr jsou čtyři stupně obtížnosti, které by se daly přejmenovat na "trapně lehká", "pořádně tuhá", "jako Blood" a "nehratelná". Autoři natvrdo počítali s tím, že hráči jsou protřelí veteráni se stovkami hodin tvrdě nabytých zkušeností a proto se s nimi vůbec nemazlili. První level začíná postava s katanou a ostatní zbraně jsou porůznu poschovávané v úkrytech a tajných místnostech. Kdo je nedokáže najít, střet s nepřáteli pravděpodobně nepřežije.

Tento přístup je pro hru typický. Levely jsou hodně spletité a nepřehledné. Občas mi připomněly úrovně z Tomb Raidera, na nějž hra koneckonců pomrkává. Víc než v jakékoliv jiné FPS se mi stávalo, že jsem procházel po vystřílených oblastech a hledal zašantročený spínač, nebo chybějící klíč. Fantazie autorů je bezbřehá, stejně jako zlomyslnost. Většinou jsem chválil, ale za vychytávky typu žebřík schovaný v krbu, nebo klíč visící ze stropu bych level designéra přejel autem. Úrovní je celkem dvacet a bohužel platí, že nejlepší jsou první čtyři. Poté kvalita mírně klesla a na této hranici se držela až do konce.

Úrovně jsou pestré, od letiště, přes chrámy až po ponorkovou základnu. Oblasti na sebe navazují a s trochou dobré vůle se dá říci, že vyprávějí prostředím. Na první pohled zaujmou stylizací a úrovní detailů. Duke se mi líbil víc, ale ve srovnání s Shadow Warriorem jsou jeho místnosti prázdné a chudé. V devadesátkách šel vývoj kupředu šíleným tempem a rok a půl rozdílu se musel projevit. Symbolem toho jsou výbuchy, které jsou pravděpodobně nejpůsobivější z Build her.

Čas od času cestu přehradily logické úlohy, za než by se nestyděly ani méně fajnové dungeony. Tyhle chvíle tichého přemýšlení ostře kontrastují s hektičností a krvavostí akce. Na můj dětský vkus byl Shadow Warrior snad až moc brutální. Po letech jsem si zřejmě na násilí ve hrách zvykl a pochopitelně svou roli hraje i to, že vrchol grafiky a realističnosti je dnes už úplně někde jinde. Akce ovšem vůbec neutrpěla. Je skvěla dávkovaná a hektická. Nepřátelé se pravidelně objevují po skupinkách a zhusta se kombinují různé typy, takže je nutné často měnit zbraně, ostatně stejně jako v téměř každé jiné devadesátkové střílečce.

Zbraní je k dispozici relativně málo, ale většina jich má alternativní nastavení. To je účinnější a dražší na používání. Žádná mě nenadchla, ani nepřekvapila. Brokovnice je úplně tuctová a rail gun se mi zdál příliš slabý. Opravdu skvělý je pouze granátomet a dvojice samopalů uzi.

Shadow Warrior je k dispozici k volnému stažení na GoGu, bohužel tamní verze neumožňuje navolit ovládání, ani nastavit různé zpříjemňující prvky. Proto doporučuji sáhnout po nějaké modernější variantě.