K šestému dílu rozmáchlé série jsem se dostal až po sedmičce a nejspíš i proto jsem si k ní nikdy nevypěstoval blízký vztah. Což mi ale nezabránilo ji třikrát dohrát.
The Mandate of Heaven je svět, který jsem kdysi dávno hledal v TES Aréně a nenašel ho. Lokace, i když by se z odstupu času mohly zdát repetitivní, jsou ve srovnání s generovanou krajinou starých Elder Scrolls neuvěřitelně rozmanité a pocit objevování kompaktního světa je nedílnou částí zážitku ze hry. Bohužel přehnaně ambiciózní vývojáři zabydleli svět stovkami roztodivných monster a ty jdou partě neustále po krku. Občas to má své opodstatnění, ovšem většinou mě nutnost se při přesunu prosekat zástupem otravných a relativně stále slabších potvor vytáčela.
Dungeony jsou v tomhle ještě o krok dál. V hodně z nich se dá zmizet na několik hodin a ty rozsáhlejší jsem procházel klidně celý den. Mínusem tohoto je stupňující se únava z monotónní řezničiny, plusem jsou pocity úlevy a uspokojení po vyčištění rozsáhlého podzemí. Po vymlácení hradu Darkmoor a projití Vlčího doupěte jsem byl na sebe regulérně pyšný. Procházení se po krajinkách posetých mrtvolami má v sobě své kouzlo, a opravdu jsem měl pocit, že jsem změnil vývoj Erathie. A dost možná i evoluci několika živočišných druhů.
Co se RPG prvků týče, není zde žádné velké překvapení. Hra zbytečně nehází klacky pod nohy a pokud se postava může danou schopnost naučit, až na výjimky se v ní může dostat na nejvyšší úroveň. A pravděpodobně se i dostane, protože expů je k dispozici požehnaně. Není tedy potřeba plánovat a rozmýšlet se nad zaměřením. The Mandate of Heaven tak chvílemi degeneruje do jakéhosi FPS Diabla, kdy rutinně kosíte davy a sem tam do nějaké vlastnosti přihodíte pár bodíků.
Příběh je relativně zajímavý a vyplatí se ho sledovat, protože nežene hráče do míst, kde zatím nemá co dělat. Poprvé jsem se na něho vykašlal a ztratil zbytečně dvacet hodin bezcílným blouděním a neustálým umíráním.
Sérii Might and Magic - především tedy její sedmý díl, jsem dlouho považoval za jedno z nejlepších RPG přelomu tisíciletí, ovšem musím přiznat, že postupem času moje nadšení opadlo. Přesto minimálně VI a VII za projití rozhodně stojí, protože podobně rozsáhlých a živoucích světů mnoho není.
The Mandate of Heaven je svět, který jsem kdysi dávno hledal v TES Aréně a nenašel ho. Lokace, i když by se z odstupu času mohly zdát repetitivní, jsou ve srovnání s generovanou krajinou starých Elder Scrolls neuvěřitelně rozmanité a pocit objevování kompaktního světa je nedílnou částí zážitku ze hry. Bohužel přehnaně ambiciózní vývojáři zabydleli svět stovkami roztodivných monster a ty jdou partě neustále po krku. Občas to má své opodstatnění, ovšem většinou mě nutnost se při přesunu prosekat zástupem otravných a relativně stále slabších potvor vytáčela.
Dungeony jsou v tomhle ještě o krok dál. V hodně z nich se dá zmizet na několik hodin a ty rozsáhlejší jsem procházel klidně celý den. Mínusem tohoto je stupňující se únava z monotónní řezničiny, plusem jsou pocity úlevy a uspokojení po vyčištění rozsáhlého podzemí. Po vymlácení hradu Darkmoor a projití Vlčího doupěte jsem byl na sebe regulérně pyšný. Procházení se po krajinkách posetých mrtvolami má v sobě své kouzlo, a opravdu jsem měl pocit, že jsem změnil vývoj Erathie. A dost možná i evoluci několika živočišných druhů.
Co se RPG prvků týče, není zde žádné velké překvapení. Hra zbytečně nehází klacky pod nohy a pokud se postava může danou schopnost naučit, až na výjimky se v ní může dostat na nejvyšší úroveň. A pravděpodobně se i dostane, protože expů je k dispozici požehnaně. Není tedy potřeba plánovat a rozmýšlet se nad zaměřením. The Mandate of Heaven tak chvílemi degeneruje do jakéhosi FPS Diabla, kdy rutinně kosíte davy a sem tam do nějaké vlastnosti přihodíte pár bodíků.
Příběh je relativně zajímavý a vyplatí se ho sledovat, protože nežene hráče do míst, kde zatím nemá co dělat. Poprvé jsem se na něho vykašlal a ztratil zbytečně dvacet hodin bezcílným blouděním a neustálým umíráním.
Sérii Might and Magic - především tedy její sedmý díl, jsem dlouho považoval za jedno z nejlepších RPG přelomu tisíciletí, ovšem musím přiznat, že postupem času moje nadšení opadlo. Přesto minimálně VI a VII za projití rozhodně stojí, protože podobně rozsáhlých a živoucích světů mnoho není.
Sigil II
Pro: megalomanská rozsáhlost, možnost tahového i realtime souboje, pestrost lokací, zvuky a hudba, výzbroj a výstroj
Proti: megalomanská rozsáhlost, neustálé hledání potřebných NPC, postupem času ubíjející stereotyp