Half-Life se stal legendou už v době svého vydání. Redefinoval žánr FPS a způsobil, že jeho konkurenti ze dne na den zastarali. Každý chtěl ten div vidět na vlastní oči a původní odhad vývojářů o počtu prodaných kusů se díky tomu překonal více než padesátinásobně. Na tomto úspěchu vyrostl moloch, který ovládl online distribuci počítačových her.
Kouzlo Half-Lifu stojí na vtažení hráče do komplexního prostředí a napínavého příběhu. Zápletka rozvíjí klasický motiv čarodějova učně. Vědci přecenili své síly a rozpoutali pohromu, kterou už možná nedokážou zastavit. V tradičních FPS hráč ovládá neohroženého zabijáka, hasícího problémy způsobené jinými. Tentokrát dostal do rukou neozbrojeného teoretického fyzika, který je za vzniklou katastrofu částečně odpovědný, a jeho ambicí je dojít pro pomoc. Kdyby ovšem někdo Half-Life zfilmoval - a hodil by se na to mnohem víc než nešťastný, dvakrát zprzněný DOOM, tak by Gordona Freemana hrál minimálně Bruce Willis, protože se o sebe a situaci dokáže postarat víc než s přehledem. Cesta za záchranou je pořádně svízelná. Je nutné proplést se poničenými laboratořemi, zabíjet zhmotňující se mimozemské potvory a nakonec i lidské protivníky. Někdo důležitý totiž rozhodl, že tenhle průser se musí pohřbít hodně hluboko, a ideálně i se svědky.
Half-Life proslul díky nápaditě využitým skriptům. Ty nejenže vypráví příběh a posilují atmosféru, ale také nutí hráče reagovat na stále se měnící okolí, a v neposlední řadě určují tempo hry. Z poklidného postupu se může vmžiku stát hektická akce, případně zdánlivě bezvýchodnou situaci uklidní deus ex machina. Na rozdíl od nedávno hraného Metra 2033 skripty organicky zapadají do děje a nikdy jsem neměl pocit, že mě hra do něčeho nutí. Svoboda řešení problémů ovšem neexistuje. Nějakou dobu jsem zkoušel rozmanité postupy, ale vždy fungoval jen jeden. Mapy se tváří jako otevřené a tak by se zdálo, že je možné zvolit si svou vlastní cestu. Časem se ukázalo, že cesta vpřed je úzký, do sebe zamotaný koridor. Jen občas je možné odbočit do slepé uličky a získat další munici nebo lékárničky.
Valve má zřejmě fetiš na bedny a na skákání po plošinkách. Sice ne tak velký jako jejich kolegové z Bethesdy, kteří se o pár let dříve vyřádili v Terminator Future Shock, ale i tak jsem strávil spoustu času na hranici propasti plánováním dalšího skoku. V těhle chvílích jsem proklínal nedotažené ovládání. Pohyb vpřed je v základu nastaven na běh, a pro pomalou chůzi je nutné držet další tlačítko. Cesta po úzkých římsách, nebo hopsání po výstupcích tak připomíná balancování na jednokolce. Kvůli setrvačnosti jsem mnohokrát zmizel v hlubině, dolámal se na podlaze, utopil se v radioaktivní tekutině, nebo jen trapně spadl z pracně získané pozice. Bohužel volba přepínání mezi automatickým během a automatickou chůzi chybí, a to jsem ji ve chvílích zoufalství hledal opravdu důkladně. Chybí i tlačítko na stálé skrčení. Pohyb v podřepu je díky tomu dost krkolomný a taktickému hraní to vůbec nesvědčí.
Akční složka je vcelku podařená. Zbraní je na výběr relativně dost a i když dojem ze střelby není bůhvíjak výjimečný, zážitek mi nekazil. Nepřátel je jen pár druhů a mimozemští protivníci jsou hloupí jak necky, ale protože má každý specifický styl útoku, jen tak se neomrzí. Lidští nepřátelé jsou nápaditější. V nouzi utíkají do bezpečí, jsou šikovní s granáty, divoce na sebe gestikulují a křičí povely, čímž zdařile simulují inteligenci. Schopnost spolupráce, nebo vynalézavost jim ale chybí a bez mrknutí oka napochodují jeden po druhém na popravu. Dobývání kulometných hnízd, bráněných oblastí a různých palebných postů je ovšem výzva. Samostatnou kapitolou jsou jacísi bossové oblasti, reprezentovaní velkou potvorou nebo létajícím prostředkem. Většinou jsem na ně musel hledat recept, protože přímočarý útok selhával.
Grafika je stále na slušné úrovni. Laboratoře vypadají skvěle, technické zázemí hůře a venkovní prostory chudě. Mimozemský svět mě moc neohromil a svým designem iritoval, ale vypadá působivě a velice exoticky.
Half-Life má co nabídnout i více než dvacet let od vydání. Ve srovnání se System Shockem 2 a Deus Ex sice zastaral nejvíc, ale i tak působí překvapivě svěžím a moderním dojmem.
Kouzlo Half-Lifu stojí na vtažení hráče do komplexního prostředí a napínavého příběhu. Zápletka rozvíjí klasický motiv čarodějova učně. Vědci přecenili své síly a rozpoutali pohromu, kterou už možná nedokážou zastavit. V tradičních FPS hráč ovládá neohroženého zabijáka, hasícího problémy způsobené jinými. Tentokrát dostal do rukou neozbrojeného teoretického fyzika, který je za vzniklou katastrofu částečně odpovědný, a jeho ambicí je dojít pro pomoc. Kdyby ovšem někdo Half-Life zfilmoval - a hodil by se na to mnohem víc než nešťastný, dvakrát zprzněný DOOM, tak by Gordona Freemana hrál minimálně Bruce Willis, protože se o sebe a situaci dokáže postarat víc než s přehledem. Cesta za záchranou je pořádně svízelná. Je nutné proplést se poničenými laboratořemi, zabíjet zhmotňující se mimozemské potvory a nakonec i lidské protivníky. Někdo důležitý totiž rozhodl, že tenhle průser se musí pohřbít hodně hluboko, a ideálně i se svědky.
Half-Life proslul díky nápaditě využitým skriptům. Ty nejenže vypráví příběh a posilují atmosféru, ale také nutí hráče reagovat na stále se měnící okolí, a v neposlední řadě určují tempo hry. Z poklidného postupu se může vmžiku stát hektická akce, případně zdánlivě bezvýchodnou situaci uklidní deus ex machina. Na rozdíl od nedávno hraného Metra 2033 skripty organicky zapadají do děje a nikdy jsem neměl pocit, že mě hra do něčeho nutí. Svoboda řešení problémů ovšem neexistuje. Nějakou dobu jsem zkoušel rozmanité postupy, ale vždy fungoval jen jeden. Mapy se tváří jako otevřené a tak by se zdálo, že je možné zvolit si svou vlastní cestu. Časem se ukázalo, že cesta vpřed je úzký, do sebe zamotaný koridor. Jen občas je možné odbočit do slepé uličky a získat další munici nebo lékárničky.
Valve má zřejmě fetiš na bedny a na skákání po plošinkách. Sice ne tak velký jako jejich kolegové z Bethesdy, kteří se o pár let dříve vyřádili v Terminator Future Shock, ale i tak jsem strávil spoustu času na hranici propasti plánováním dalšího skoku. V těhle chvílích jsem proklínal nedotažené ovládání. Pohyb vpřed je v základu nastaven na běh, a pro pomalou chůzi je nutné držet další tlačítko. Cesta po úzkých římsách, nebo hopsání po výstupcích tak připomíná balancování na jednokolce. Kvůli setrvačnosti jsem mnohokrát zmizel v hlubině, dolámal se na podlaze, utopil se v radioaktivní tekutině, nebo jen trapně spadl z pracně získané pozice. Bohužel volba přepínání mezi automatickým během a automatickou chůzi chybí, a to jsem ji ve chvílích zoufalství hledal opravdu důkladně. Chybí i tlačítko na stálé skrčení. Pohyb v podřepu je díky tomu dost krkolomný a taktickému hraní to vůbec nesvědčí.
Akční složka je vcelku podařená. Zbraní je na výběr relativně dost a i když dojem ze střelby není bůhvíjak výjimečný, zážitek mi nekazil. Nepřátel je jen pár druhů a mimozemští protivníci jsou hloupí jak necky, ale protože má každý specifický styl útoku, jen tak se neomrzí. Lidští nepřátelé jsou nápaditější. V nouzi utíkají do bezpečí, jsou šikovní s granáty, divoce na sebe gestikulují a křičí povely, čímž zdařile simulují inteligenci. Schopnost spolupráce, nebo vynalézavost jim ale chybí a bez mrknutí oka napochodují jeden po druhém na popravu. Dobývání kulometných hnízd, bráněných oblastí a různých palebných postů je ovšem výzva. Samostatnou kapitolou jsou jacísi bossové oblasti, reprezentovaní velkou potvorou nebo létajícím prostředkem. Většinou jsem na ně musel hledat recept, protože přímočarý útok selhával.
Grafika je stále na slušné úrovni. Laboratoře vypadají skvěle, technické zázemí hůře a venkovní prostory chudě. Mimozemský svět mě moc neohromil a svým designem iritoval, ale vypadá působivě a velice exoticky.
Half-Life má co nabídnout i více než dvacet let od vydání. Ve srovnání se System Shockem 2 a Deus Ex sice zastaral nejvíc, ale i tak působí překvapivě svěžím a moderním dojmem.
Sigil II
Pro: skvělý příběh, atmosféra, nápadité prostředí, nutnost řešit problémy, chytře působící protivníci
Proti: nedotažené ovládání, skákací pasáže, venkovní lokace, hudba