V devadesátých letech vznikala spousta tuctových plošinovek. Na první pohled by se zdálo, že Alcatraz zapadl do šedého průměru, ovšem hry s logem nabarveného pásovce jsou jen málokdy úplně obyčejné.
Začíná se téměř filmovým intrem, krásně navozujícím atmosféru. V něm mě drsně vypadající instruktor uvedl do situace a vyděsil popisem mise. Respektive vyděsil mě a mého kolegu, protože Alcatraz je určen pro dva hráče. Vývojáři zvolili split screen, takže postavy jsou na sobě nezávislé a jedna na druhou nemusí čekat. Bohužel se split screen nezruší ani když jde do akce osamocený solitér. V takovém případě je chudák kolega odsouzen k potupné smrti a hráč se musí spokojit jen s polovinou obrazu.
Hra má časový limit dvou hodin, během nichž je nutné projít silně bráněným Alcatrazem, splnit několik úkolů a odletět čekajícím vrtulníkem. Žádná pohodová procházka to nebude, protože nepřátel je neomezený počet a životů jen tucet.
Během cesty jsem posbíral slušný arsenál a panáček se o sebe dokáže postarat. Umí se skrčit a v případě nouze se na vybraných místech shovává do stínů či za zídku. Protože se hrozby objevují zcela bez varování, je stealth většinou nepoužitelný a nezbývá než se k cíli prostřílet. Naštěstí se nade mnou emulátor slitoval a dovolil mi zapnout nesmrtelnost. S ní jsem vše prošel za slabou půlhodinku, ale počet promrhaných životů se ostudně přiblížil padesáti.
Během mise je nutné vstupovat do vybraných budov. V takových případech se hra přepne do pseudo 3D zobrazení a atmosféru podkresluje dynamická hudba. Je nutné zdůraznit, že se psal rok 1992. Wolfenstein 3D byl ještě několik týdnů daleko a Alcatraz se ani omylem nezmohl na nic tak přelomového. Pasáže v budovách se spíše podobají krokovacím dungeonům, případně statickým obrazovkám z Elvíry. Přesto mají zvláštní kouzlo a svého času byly hodně působivé.
Alcatraz kombinuje rychlou akci s neobratným stealthem a přidává několik chytrých nápadů. Bohužel nemá potenciál zaujmout na čas delší, než je nutný k jeho dohrání. Vzhledem k vysoké obtížnosti to ovšem může být na hodně dlouho.
Začíná se téměř filmovým intrem, krásně navozujícím atmosféru. V něm mě drsně vypadající instruktor uvedl do situace a vyděsil popisem mise. Respektive vyděsil mě a mého kolegu, protože Alcatraz je určen pro dva hráče. Vývojáři zvolili split screen, takže postavy jsou na sobě nezávislé a jedna na druhou nemusí čekat. Bohužel se split screen nezruší ani když jde do akce osamocený solitér. V takovém případě je chudák kolega odsouzen k potupné smrti a hráč se musí spokojit jen s polovinou obrazu.
Hra má časový limit dvou hodin, během nichž je nutné projít silně bráněným Alcatrazem, splnit několik úkolů a odletět čekajícím vrtulníkem. Žádná pohodová procházka to nebude, protože nepřátel je neomezený počet a životů jen tucet.
Během cesty jsem posbíral slušný arsenál a panáček se o sebe dokáže postarat. Umí se skrčit a v případě nouze se na vybraných místech shovává do stínů či za zídku. Protože se hrozby objevují zcela bez varování, je stealth většinou nepoužitelný a nezbývá než se k cíli prostřílet. Naštěstí se nade mnou emulátor slitoval a dovolil mi zapnout nesmrtelnost. S ní jsem vše prošel za slabou půlhodinku, ale počet promrhaných životů se ostudně přiblížil padesáti.
Během mise je nutné vstupovat do vybraných budov. V takových případech se hra přepne do pseudo 3D zobrazení a atmosféru podkresluje dynamická hudba. Je nutné zdůraznit, že se psal rok 1992. Wolfenstein 3D byl ještě několik týdnů daleko a Alcatraz se ani omylem nezmohl na nic tak přelomového. Pasáže v budovách se spíše podobají krokovacím dungeonům, případně statickým obrazovkám z Elvíry. Přesto mají zvláštní kouzlo a svého času byly hodně působivé.
Alcatraz kombinuje rychlou akci s neobratným stealthem a přidává několik chytrých nápadů. Bohužel nemá potenciál zaujmout na čas delší, než je nutný k jeho dohrání. Vzhledem k vysoké obtížnosti to ovšem může být na hodně dlouho.
Sigil II
Pro: 3D pasáže, stealth, krásné intro
Proti: trucovité ovládání, nemožnost hrát na celém obrazu, nechutně vysoká obtížnost