DOOM: The DARK AGES má s původním DOOM - jak ho definovaly první dva díly - společné už jenom podobně vypadající nepřátele a zbraně. Příběh - jeho zasazení do nového světa - ale především mechaniky tvořící páteř hratelnosti, jsou zcela jiné. A stejně jako v případě DOOM: ETERNAL obsahuje i DARK AGES velmi specifický ammo/armor/life management, který podle zvolené obtížnosti zcela zásadně mění hratelnost a celkový dojem ze hry.
Dvě nejnižší - Aspiring Slayer a Hurt Me Plenty – nemá smysl vůbec zkoušet, protože nepředstavují žádnou výzvu. Ultra-Violence a Nightmare jsou naprostý opruz, protože zatímco hodnota lootu se neustále snižuje, tak škody páchané nepřáteli se neustále zvyšují. Přitom jejich počet je na všechny obtížnosti stejný.
Ranou pěstí nebo řemdihem, hozením štítu, blokováním, střílením... tím vším se podle zvolené techniky ze zabitých nepřátel získává vše potřebné - zdraví, munice, brnění. Rozehrál jsem na Ultra-Violence, ale zatímco z vodkrouhnutýho šmejda vypadne jen pár jednotek čehokoli, tak jeden jeho zásah sebere klidně 30/50/70 života. Z popravy se sice získá 30/50, ale během ní mi hned 20 zase někdo sebere. Lékárničky dávají jenom 20/30. K přežití se tak musí pořád běhat dokola arény a sbírat lékárny/brnění nebo čekat, až se na stejném místě znovu objeví. Anebo si z probíhající vřavy odskočit do oázy klidu, kde se poflakují neškodní zombíci/impíci a podle potřeby si zásoby doplnit. Ale když z jednoho slabého parchanta vypadne 5/10 jednotek, tak se díky tomu pobyt v arénách strašně protahuje. Místo toho, abych si užíval intenzivní střílečku, tak neustále řeším, kde a jak si zahojím rány. Novinkou je štít, který má hned několik funkcí a každá má své tlačítko. V jejich zběsilém mačkání jsem často zapomínal, že vlastně můžu i střílet. V šíleném zmatku ani nejde poznat kdo a odkud na mě vlastně střílí, takže zabíjení nepřátel si nelze ani pořádně vychutnat. A o tímto způsobem zadrbaného Důma opravdu nestojím...
Naštěstí je tu záchrana. Jednotlivé parametry obtížnosti jde změnit a hratelnost si částečně vyladit k obrazu svému.
Původní nastavení Ultra-Violence...
Damage to player - 200%
Enemy aggression - 3/4
Resource values - 3/5
Brink of Death - Normal
Game Speed - 100%
...jsem změnil na
Damage to player - 100%
Enemy aggression - 4/4
Resource values - 5/5
Brink of Death - Hard
Game Speed - 110%
S tímto nastavením odpadne nutnost řešit výše posraný menežing a je možné si alespoň trochu užívat normální střílečku. Je to vlastně takový mix mezi Hurt Me Plenty a Nightmare. Položek v nastavení je mnohem víc, ale ty jsem nechal netknuty. DDA bohužel obsahuje nesmyslný systém vylepšování postavy/zbraní, takže někde v půlce hry jsem byl mnohem silnější než protivníci. RPG a survival prvky do stříleček nepatří, protože se v podstatě jedná o číty pro lamy. Nakonec jsem ještě dodatečně zvýšil Damage to Player na 150%.
Brink of Death je obzvlášť absurdní capina, protože v případě nízkého zdraví přestanou nepřátelé útočit nebo dokonce zdrhnou. Ještě absurdnější je, že tato absurdita nejde vypnout, ale pouze zvýšit na Hard.
Hopsací pasáže z DE jsou i v DDA, ale bradla a průlezky zmizely, takže se už nejedná o náročnou ekvilibristiku. Lokace netvoří pouze uzavřené arény, kde je nutné všechno vystřílet, ale akční pasáže se odehrávají ve více otevřeném světě, kterým se prochází a je možný i volný průzkum. Slušně rozjeté tempo ale vždycky zabrzdí nudné kapitoly strávené na zádech létajícího draka a uvnitř robomecha nebo co to bylo za trapného lojzu.
Kdysi dávno bylo v střílečkách nutné se skrčit a někam schovat. Něco podlézt, přeskočit nebo vylézt. Mezi nepřáteli rychle proběhnout nebo zpátky ustoupit. Design arén a rozlehlých prostranstvích DDA to však neumožňuje. Dokonce i krokování doleva/doprava je celkem zbytečné. Když se uhne před jednou kulkou, zezadu hned přiletí jiná. Z přestřelek se vytratilo taktizování, protože jediným možným a ideálním pohybem je nepřetržitý běh kolem dokola. Občas jsem si připadal jak úplný blbeček.
DE byl skvěle vybalancovaný nářez. Jeho DLC byly nějaké divné a nudné. DDA v tomto trendu pokračuje. Přestřelkám chybí intenzita, napětí a agrese. K tomu přispívá i nevýrazná hudba a zvuky. Všechno je jaksi utlumené, a přestože na monitoru probíhají šílená jatka, tak to působí, jakože se vlastně nic moc neděje.
Potenciál má DOOM stále obrovský, ale v DDA byl promarněn. Id Tech 8 je skvělý engine a po grafické stránce hra vypadá skvěle. Pěkně vypadající nepřátelé předvádějí zábavné kejkle, při zásahu sebou vesele cukají, maso lítá a krev stříká. Na pohled je vše v pořádku. Jenom ta hratelnost se prostě moc nepovedla.
Dvě nejnižší - Aspiring Slayer a Hurt Me Plenty – nemá smysl vůbec zkoušet, protože nepředstavují žádnou výzvu. Ultra-Violence a Nightmare jsou naprostý opruz, protože zatímco hodnota lootu se neustále snižuje, tak škody páchané nepřáteli se neustále zvyšují. Přitom jejich počet je na všechny obtížnosti stejný.
Ranou pěstí nebo řemdihem, hozením štítu, blokováním, střílením... tím vším se podle zvolené techniky ze zabitých nepřátel získává vše potřebné - zdraví, munice, brnění. Rozehrál jsem na Ultra-Violence, ale zatímco z vodkrouhnutýho šmejda vypadne jen pár jednotek čehokoli, tak jeden jeho zásah sebere klidně 30/50/70 života. Z popravy se sice získá 30/50, ale během ní mi hned 20 zase někdo sebere. Lékárničky dávají jenom 20/30. K přežití se tak musí pořád běhat dokola arény a sbírat lékárny/brnění nebo čekat, až se na stejném místě znovu objeví. Anebo si z probíhající vřavy odskočit do oázy klidu, kde se poflakují neškodní zombíci/impíci a podle potřeby si zásoby doplnit. Ale když z jednoho slabého parchanta vypadne 5/10 jednotek, tak se díky tomu pobyt v arénách strašně protahuje. Místo toho, abych si užíval intenzivní střílečku, tak neustále řeším, kde a jak si zahojím rány. Novinkou je štít, který má hned několik funkcí a každá má své tlačítko. V jejich zběsilém mačkání jsem často zapomínal, že vlastně můžu i střílet. V šíleném zmatku ani nejde poznat kdo a odkud na mě vlastně střílí, takže zabíjení nepřátel si nelze ani pořádně vychutnat. A o tímto způsobem zadrbaného Důma opravdu nestojím...
Naštěstí je tu záchrana. Jednotlivé parametry obtížnosti jde změnit a hratelnost si částečně vyladit k obrazu svému.
Původní nastavení Ultra-Violence...
Damage to player - 200%
Enemy aggression - 3/4
Resource values - 3/5
Brink of Death - Normal
Game Speed - 100%
...jsem změnil na
Damage to player - 100%
Enemy aggression - 4/4
Resource values - 5/5
Brink of Death - Hard
Game Speed - 110%
S tímto nastavením odpadne nutnost řešit výše posraný menežing a je možné si alespoň trochu užívat normální střílečku. Je to vlastně takový mix mezi Hurt Me Plenty a Nightmare. Položek v nastavení je mnohem víc, ale ty jsem nechal netknuty. DDA bohužel obsahuje nesmyslný systém vylepšování postavy/zbraní, takže někde v půlce hry jsem byl mnohem silnější než protivníci. RPG a survival prvky do stříleček nepatří, protože se v podstatě jedná o číty pro lamy. Nakonec jsem ještě dodatečně zvýšil Damage to Player na 150%.
Brink of Death je obzvlášť absurdní capina, protože v případě nízkého zdraví přestanou nepřátelé útočit nebo dokonce zdrhnou. Ještě absurdnější je, že tato absurdita nejde vypnout, ale pouze zvýšit na Hard.
Hopsací pasáže z DE jsou i v DDA, ale bradla a průlezky zmizely, takže se už nejedná o náročnou ekvilibristiku. Lokace netvoří pouze uzavřené arény, kde je nutné všechno vystřílet, ale akční pasáže se odehrávají ve více otevřeném světě, kterým se prochází a je možný i volný průzkum. Slušně rozjeté tempo ale vždycky zabrzdí nudné kapitoly strávené na zádech létajícího draka a uvnitř robomecha nebo co to bylo za trapného lojzu.
Kdysi dávno bylo v střílečkách nutné se skrčit a někam schovat. Něco podlézt, přeskočit nebo vylézt. Mezi nepřáteli rychle proběhnout nebo zpátky ustoupit. Design arén a rozlehlých prostranstvích DDA to však neumožňuje. Dokonce i krokování doleva/doprava je celkem zbytečné. Když se uhne před jednou kulkou, zezadu hned přiletí jiná. Z přestřelek se vytratilo taktizování, protože jediným možným a ideálním pohybem je nepřetržitý běh kolem dokola. Občas jsem si připadal jak úplný blbeček.
DE byl skvěle vybalancovaný nářez. Jeho DLC byly nějaké divné a nudné. DDA v tomto trendu pokračuje. Přestřelkám chybí intenzita, napětí a agrese. K tomu přispívá i nevýrazná hudba a zvuky. Všechno je jaksi utlumené, a přestože na monitoru probíhají šílená jatka, tak to působí, jakože se vlastně nic moc neděje.
Potenciál má DOOM stále obrovský, ale v DDA byl promarněn. Id Tech 8 je skvělý engine a po grafické stránce hra vypadá skvěle. Pěkně vypadající nepřátelé předvádějí zábavné kejkle, při zásahu sebou vesele cukají, maso lítá a krev stříká. Na pohled je vše v pořádku. Jenom ta hratelnost se prostě moc nepovedla.
