Path of Exile patří mezi velmi, velmi malou skupinu her, které jsem nedohrál, ale přesto mám potřebu se k nim vyjádřit, spíše pro ujasnění vlastních myšlenek.
Tento rok mě nějak oslovil žánr ARPG, ačkoliv jsem mu nikdy neholdoval. Rozhodl jsem se tedy konečně pořádně vyzkoušet PoE, kde jsem se vždycky zastavil prakticky už u tvorby postavy, protože zřejmě absolutně každé jméno na světě je už zabrané, takže musíte vymyslet něco jako „Galëdriala“, aby vás to pustilo.
Rovnou řeknu, že jsem se nedostal dál než k odemčení ascendancy classy, a podle toho můžete mé hodnocení brát s rezervou. Poté, co jsem ale odemkl subclassu a taky našel Scion, což byly mé základní cíle, jsem necítil potřebu hrát dál, a má to důvod.
Podle mě v PoE neexistuje žádná radost z čistého herního zážitku. Zdůrazňuji, že tohle je jen můj osobní pohled. PoE je populární hra s velmi věrnou fanouškovskou základnou a to plně respektuji. Ale jak je často zdůrazňováno samotnými hráči, v PoE si můžeš postavu zničit natolik, že už to nejde opravit, a proto je prakticky doporučeno, ne-li vyžadováno, následovat buildy a tvořit postavy primárně pro endgame.
Mě tohle nebaví. Já si prostě chci zahrát za čarodějku, investovat do čeho chci a učit se za pochodu s cílem přežít. O tom podle mě ARPG jsou. Samozřejmě, kdo nechce následovat buildy, nemusí, ale představte si, že se chcete časem účastnit endgame contentu a je vám řečeno, že si můžete postavu nenávratně zničit. A já ve třetím aktu ještě nevěděl, jestli chci jen dohrát kampaň, nebo jít dál, a najednou slyším, že moje elementární čarodějka nemusí být dost dobrá a už nikdy nebude, pokud si nevyhledám build a nezačnu ho následovat. Jinak můžu hru třeba dohrát, dostat na konci na prdel a začít znovu.
Každý, kdo se v tom najde, si hru užije. Já jsem se rozhodl jít dál. Možná ale dám šanci PoE 2.
Tento rok mě nějak oslovil žánr ARPG, ačkoliv jsem mu nikdy neholdoval. Rozhodl jsem se tedy konečně pořádně vyzkoušet PoE, kde jsem se vždycky zastavil prakticky už u tvorby postavy, protože zřejmě absolutně každé jméno na světě je už zabrané, takže musíte vymyslet něco jako „Galëdriala“, aby vás to pustilo.
Rovnou řeknu, že jsem se nedostal dál než k odemčení ascendancy classy, a podle toho můžete mé hodnocení brát s rezervou. Poté, co jsem ale odemkl subclassu a taky našel Scion, což byly mé základní cíle, jsem necítil potřebu hrát dál, a má to důvod.
Podle mě v PoE neexistuje žádná radost z čistého herního zážitku. Zdůrazňuji, že tohle je jen můj osobní pohled. PoE je populární hra s velmi věrnou fanouškovskou základnou a to plně respektuji. Ale jak je často zdůrazňováno samotnými hráči, v PoE si můžeš postavu zničit natolik, že už to nejde opravit, a proto je prakticky doporučeno, ne-li vyžadováno, následovat buildy a tvořit postavy primárně pro endgame.
Mě tohle nebaví. Já si prostě chci zahrát za čarodějku, investovat do čeho chci a učit se za pochodu s cílem přežít. O tom podle mě ARPG jsou. Samozřejmě, kdo nechce následovat buildy, nemusí, ale představte si, že se chcete časem účastnit endgame contentu a je vám řečeno, že si můžete postavu nenávratně zničit. A já ve třetím aktu ještě nevěděl, jestli chci jen dohrát kampaň, nebo jít dál, a najednou slyším, že moje elementární čarodějka nemusí být dost dobrá a už nikdy nebude, pokud si nevyhledám build a nezačnu ho následovat. Jinak můžu hru třeba dohrát, dostat na konci na prdel a začít znovu.
Každý, kdo se v tom najde, si hru užije. Já jsem se rozhodl jít dál. Možná ale dám šanci PoE 2.
