Mohla to být dobrá hra. Pro mě hlavně díky prostředí, ve kterém se odehrává - po druhé světové válce je právě období křižáckých výprav (válek) mým dalším oblíbeným. Moci si zahrát za udatného templářského rytíře, dychtícího po pomstě a vědění (výbušná kombinace potřeby zabíjet a potřeby po formálním vzdělání :-)), jenž kudy chodí, tudy rozsévá chrabré činy (a víru v boha - ti, kteří sejdou z pravé cesty Páně, jsou samozřejmě odejiti do jam pekelných aneb jsou svědky tzv. Božího milosrdenství v akci), mě vždy lákala. Asi že mám v reálném životě k meči blízko tak, jako k jachtě na vlastním jezeře, a že jsem asi tak asketicky věřícím, jako věří vejce udělané na tvrdo, že jej ti Rusové do toho aspiku nezalejí…

Začátek hry mému přání přeje a opravdu se vžívám do role templářského reka, jehož prvotním úkolem je zastavit kněze, který se odvrátil od víry a podepsal smlouvu s ďáblem. Úkol komplikuje knězova ďábelská moc měnit živé na přisluhovače temných sil. Tito transformovaní pohůnci, skládající se především z řad mnichů, stráží a saracénů (a doplněni o další roztomilé pekelné stvůry) jsou ale našemu hrdinovi slabými soupeři. I když ovládají hbitě meče a sekyry, přesně míří svými luky a magií hýří jako nechtě zapálený sklad s pyrotechnikou na vietnamské tržnici, náš opancéřovaný bijec pod znakem rudého kříže je v usmrcování přece jenom zběhlejší a se svým arzenálem chladných zbraní, bojových pohybů a božské moci nepozná chuť porážky. Až Bishop, kněz, který všechno toto jatkoidní představení spískal, stane se rovnocenným soupeřem…

Ač počtem kapitol je tato rubanice docela dlouhou, při troše dobré vůle se dá projít za jedno delší odpoledne. K tomu notně napomáhá hodně lineární level design (rovně, doleva, rovně, doprava) a přesně daný počet nepřátel, kde většinou poslední z nich má u sebe klíč do další části. Tam se opakuje předešlé v bledě modrém, a to včetně grafického zpracování, kdy dochází k pouhé malé obměně textur podle etnického zasazení. To daleko nejhorší ze hry je ale spojené s nedodělaným dojmem působící kamerou, kterou není možné ovládat a s pocitem, že veškerý svůj um a úsilí věnovali (vyplýtvali) autoři na bojových kombech. Na vrub kladných záporů přičítám hře také povedené puzzly (je jich žalostně málo), ne příliš pohledné filmečky mezi misemi (jsou tu, ale…) a částečnou absurditu v závěru (když už být absurdní, tak pořádně… nebo vůbec).

No, uvidíme, co přinese druhý díl...