The Orange Box - musím říct, že tenhle tah se Valve povedl. Kromě očekávané Epizody 2 přibalili i Half-life 2 a Epizodu 1, překvapení jménem Portal (a Team Fortress 2 pro mně spíš jen do počtu). To vše jsem si pořídil v roce 2012 za sympatickou cenu 300 KČ (sleva na Amazon.co.uk, normálně se stále prodává za 500). Kromě čtyř dobrých her přidali i kopu achievementů, tedy něco pro mně. Původně jsem chtěl hrát hlavně Epizodu 2 a zkusit si Portal, ale nedalo mi to a znovu jsem rozehrál i původního HL2. Krátce po vydání jsem to i dohrál, ale nikdy jsem se nepokoušel k téhle hře vrátit - přitom jedničku jsem hrál tak často, až to hezké nebylo. Proč?
Často se mi stává, že ačkoli se mi hra líbí a mám ji rád, k jejímu konci jí začínám být unaven. K únavě často přispívá i ubíjející závěrečné pasáže, jak se to bohužel stává prakticky ve všech hrách, i v těch, které mám opravdu rád. Často se jim říká "the Xen level", na počest otřesného závěru hádejte které hry.
Half-life 2 není tak vážný a pamětihodný příklad tohoto fenoménu. První dvě třetiny hry jsou úžasné a skvěle jsem se u nich bavil - přestože fyzika mě nikdy nebavila, aplikovat ji v praxi podobě různých pák a kladek je zábava, pokud se to může přímo dělat a nikoli počítat. Takových míst je v první části hry celá řada, bohužel jich postupem času ubývá, stejně jako skrýší (lambda caches jsem ostatně našel jen něco přes polovinu, většinou v první polovině hry).
Jak se postupuje v ději a zvyšuje se obtížnost, zvyšovala se u mně i míra frustrace, počet loadů a postupně i snižovalo hodnocení. Jestliže bych hře až do kapitoly Sandtraps napálil plný počet (přes zmínku o fyzice teď nejsme ve škole, tak snad je jasné, co tím myslím:), pak už to jde z kopce. Přeskákat pláž plnou rojících se antillonů schovaných pod pískem je sranda - ale i když jsem pláž přešel třikrát dokola a ani jeden hmyzák se neobjevil, achievement jsem nedostal, ale další fáze připomínající spíše Vylodění v Normandii už je docela problém. Hned v zápětí následuje boj se dvěma gunshipy naráz, který je brutální i na nejlehčí obtížnosti. A jen o misi dál začínají dvě nekonečné kapitoly boje v městské zástavbě, ve kterých mi nejvíc zavazeli sidekickové z řad rebelů, kteří kromě střílení nepřátel a občasného vhození medkitu většinou jen blokovali cestu. A to nejhorší pak přišlo při boji se dvěma stridery zároveň.
Citadela samotná je už pak většinou sranda, pokud pominu tísnivé prostředí plné transportérů. Jelikož v jednom byl ukrytý Eli, věřím tomu, že i ty ostatní jsou plné lidí, dost možná plně při vědomí. A co teprve oni "otroci" - stalkeři - hlídaní vojáci Combine, ne nepodobní přeživším z koncentračních táborů. Ravenholm byla sranda, tohle je peklo... Největší sranda je pak na závěr hry, kdy je aplikován otravný časový limit na likvidaci reaktoru. Fuj, to jsem moc nedával.
Ale třeba si to za nějakých sedm let zase zahraju... nebo až vyjde Epizoda 3:) Velká část HL2 mě totiž opravdu baví...
Statistiky ze Steamu: nahráno 22 hodin (bylo by to míň, ale hrál jsem si s achievementy), získáno 31/33 achievementů (chybí mi Keep off the sand! a Lambda locator).
Často se mi stává, že ačkoli se mi hra líbí a mám ji rád, k jejímu konci jí začínám být unaven. K únavě často přispívá i ubíjející závěrečné pasáže, jak se to bohužel stává prakticky ve všech hrách, i v těch, které mám opravdu rád. Často se jim říká "the Xen level", na počest otřesného závěru hádejte které hry.
Half-life 2 není tak vážný a pamětihodný příklad tohoto fenoménu. První dvě třetiny hry jsou úžasné a skvěle jsem se u nich bavil - přestože fyzika mě nikdy nebavila, aplikovat ji v praxi podobě různých pák a kladek je zábava, pokud se to může přímo dělat a nikoli počítat. Takových míst je v první části hry celá řada, bohužel jich postupem času ubývá, stejně jako skrýší (lambda caches jsem ostatně našel jen něco přes polovinu, většinou v první polovině hry).
Jak se postupuje v ději a zvyšuje se obtížnost, zvyšovala se u mně i míra frustrace, počet loadů a postupně i snižovalo hodnocení. Jestliže bych hře až do kapitoly Sandtraps napálil plný počet (přes zmínku o fyzice teď nejsme ve škole, tak snad je jasné, co tím myslím:), pak už to jde z kopce. Přeskákat pláž plnou rojících se antillonů schovaných pod pískem je sranda - ale i když jsem pláž přešel třikrát dokola a ani jeden hmyzák se neobjevil, achievement jsem nedostal, ale další fáze připomínající spíše Vylodění v Normandii už je docela problém. Hned v zápětí následuje boj se dvěma gunshipy naráz, který je brutální i na nejlehčí obtížnosti. A jen o misi dál začínají dvě nekonečné kapitoly boje v městské zástavbě, ve kterých mi nejvíc zavazeli sidekickové z řad rebelů, kteří kromě střílení nepřátel a občasného vhození medkitu většinou jen blokovali cestu. A to nejhorší pak přišlo při boji se dvěma stridery zároveň.
Citadela samotná je už pak většinou sranda, pokud pominu tísnivé prostředí plné transportérů. Jelikož v jednom byl ukrytý Eli, věřím tomu, že i ty ostatní jsou plné lidí, dost možná plně při vědomí. A co teprve oni "otroci" - stalkeři - hlídaní vojáci Combine, ne nepodobní přeživším z koncentračních táborů. Ravenholm byla sranda, tohle je peklo... Největší sranda je pak na závěr hry, kdy je aplikován otravný časový limit na likvidaci reaktoru. Fuj, to jsem moc nedával.
Ale třeba si to za nějakých sedm let zase zahraju... nebo až vyjde Epizoda 3:) Velká část HL2 mě totiž opravdu baví...
Statistiky ze Steamu: nahráno 22 hodin (bylo by to míň, ale hrál jsem si s achievementy), získáno 31/33 achievementů (chybí mi Keep off the sand! a Lambda locator).
Lesokraj