Na Daikatanu vzpomínám nesmírně rád. Byla to má první hra, u které jsem zažíval takové výkyvy nálad, za jaké by se nemusel stydět kterýkoliv psychomaniak. Hra, u které se navztekáte, reálně pohřbíte myš a klávesnici, imaginárně vyvraždíte celé vývojářské studio v čele s Johnem Romero a Ion Stormu ten krach vysloveně přejete, se prostě do paměti vryje s každou drobnou nuancí, s jakou jste se ve hře setkali.
Dílo, které díky Romerocvi spolykalo tehdy neuvěřitelných astronomických cca. 10 milionů amerických dolarů a svou výslednou reputací podřízla celý Ion Storm, který peníze do hry lil a lil a doufal, že z toho nebude postupně jen špatná hra a následně totální průser. Díky vizionáři Romerovi ale šlo vše neuvěřitelným způsobem do kytek a tak se ze hry, která měla být původně středověká "řežba" se stal sci-fi paskvil se střelnými zbraněmi a postapokalyptickým prostředím a to vše šmrncnuté japonským nádechem. To samo o sobě zní hrůzostrašně. Tu opravdovou "ťafku" dostanete ale ihned poté, co se hrou začnete. Nejtěžší level je právě ten úvodní, kdy se snažíte sžít s ovládáním, ale musíte projít strouhou, kde vás permanentně v pár vteřinách zabijí ŽÁBY!!! A když se s vypětím všech virtuálních sil prohrabete skrze krvelačná kvákající stvoření, musíte.. moment, musím se nadechnout... musíte MEČEM SESTŘELIT DRAKA U HRADU! Že vám to nepřijde zase až tak zvláštní? Že já vám zapomněl říct, že se v tu chvíli už nacházíte ve futuristickém Japonsku? Nu tak vidíte.
Poté, co projdete touto zatěžkávací zkouškou ihned na začátku, ztratíte veškeré další ideje o herním dění následujícím. Před vámi již jen čeká cestování napříč časy v naprosto žaludek ždímající grafice, neodpovídající roku 2000, navíc okořeněné dějem navýsost nelogickým až pitomým a doslova topících se v nezměrném množství různorodých bugů zvících velikosti gigantického zmutovaného Tyranosoura Rexe. Chvíle, kdy se následně na monitoru objevují situace, u kterých zůstává zdravý rozum vypatlaného herního maniaka stát, pak berete s nadhledem a jen se vztekáte po té, co neuvěřitelně geniálně stvořená umělá demence přeskakuje kameny v horoucí lávě tak skvostně, že se ani po třicátém QuickSaveu a QuickLoadingu nedostanete ani do třetiny této překážkové dráhy.
Daikatana tak spolu s Venom: Codename Outbreak drží prim u her, které jsem minimálně desetkrát rudý vzteky odinstaloval, abych je po pár hodinách znovu zdlouhavě instaloval zpět s předsevzetím, že takhle "hra" nepokoří me, ale já ji. Podařilo se a byl to svátek. Svátek výhry nad zhůvěřilostí totálně zmrvené hry. Ale rád na to vzpomínám.
A rozhodně rád vzpomínám a dodnes leckdy poslouchám, podle mě, skvělou hudbou Willa Loconta. To, a skutečnost historicky snad nejhorší hry, je to nejlepší z Daikatany. Jó, to byly doby... :)
Dílo, které díky Romerocvi spolykalo tehdy neuvěřitelných astronomických cca. 10 milionů amerických dolarů a svou výslednou reputací podřízla celý Ion Storm, který peníze do hry lil a lil a doufal, že z toho nebude postupně jen špatná hra a následně totální průser. Díky vizionáři Romerovi ale šlo vše neuvěřitelným způsobem do kytek a tak se ze hry, která měla být původně středověká "řežba" se stal sci-fi paskvil se střelnými zbraněmi a postapokalyptickým prostředím a to vše šmrncnuté japonským nádechem. To samo o sobě zní hrůzostrašně. Tu opravdovou "ťafku" dostanete ale ihned poté, co se hrou začnete. Nejtěžší level je právě ten úvodní, kdy se snažíte sžít s ovládáním, ale musíte projít strouhou, kde vás permanentně v pár vteřinách zabijí ŽÁBY!!! A když se s vypětím všech virtuálních sil prohrabete skrze krvelačná kvákající stvoření, musíte.. moment, musím se nadechnout... musíte MEČEM SESTŘELIT DRAKA U HRADU! Že vám to nepřijde zase až tak zvláštní? Že já vám zapomněl říct, že se v tu chvíli už nacházíte ve futuristickém Japonsku? Nu tak vidíte.
Poté, co projdete touto zatěžkávací zkouškou ihned na začátku, ztratíte veškeré další ideje o herním dění následujícím. Před vámi již jen čeká cestování napříč časy v naprosto žaludek ždímající grafice, neodpovídající roku 2000, navíc okořeněné dějem navýsost nelogickým až pitomým a doslova topících se v nezměrném množství různorodých bugů zvících velikosti gigantického zmutovaného Tyranosoura Rexe. Chvíle, kdy se následně na monitoru objevují situace, u kterých zůstává zdravý rozum vypatlaného herního maniaka stát, pak berete s nadhledem a jen se vztekáte po té, co neuvěřitelně geniálně stvořená umělá demence přeskakuje kameny v horoucí lávě tak skvostně, že se ani po třicátém QuickSaveu a QuickLoadingu nedostanete ani do třetiny této překážkové dráhy.
Daikatana tak spolu s Venom: Codename Outbreak drží prim u her, které jsem minimálně desetkrát rudý vzteky odinstaloval, abych je po pár hodinách znovu zdlouhavě instaloval zpět s předsevzetím, že takhle "hra" nepokoří me, ale já ji. Podařilo se a byl to svátek. Svátek výhry nad zhůvěřilostí totálně zmrvené hry. Ale rád na to vzpomínám.
A rozhodně rád vzpomínám a dodnes leckdy poslouchám, podle mě, skvělou hudbou Willa Loconta. To, a skutečnost historicky snad nejhorší hry, je to nejlepší z Daikatany. Jó, to byly doby... :)
Pro: Hudba
Proti: Grafika, design, nápady, neuvěřitelná kvanta bugů, díky nimž hra vstoupila do historie