"Ahoj, já jsem Big Daddy! Úplně první ze zdejších ochránců Little Sisters, ve vodou pohaslé pustině jménem Rapture. Ti zlí mi říkají Delto a ta které na mě nejvíce záleží mi říká Daddy. V roce 1958 město Rapture žilo bujarým životem a nic nenasvědčovalo ničemu ošklivému. Vše špatné přišlo, když mě má stvořitelka donutila se zastřelit před mou Little Sister, kterou jsem měl chránit. Po deseti letech jsem byl přiveden zpět k životu a tak začíná můj příběh, má pouť za znovunalezeném mé ztracené ..."
Hraní druhého dílu jsem opravdu podcenil. Před dávnými časy jsem dohrál původní díl a pokračování jsem nikterak nevyhlížel, ani neočekával. Jen jsem věděl, že vyjde a přidal ho na zdejší databázi - tím to haslo. Dostal jsem se k němu až nyní, po téměř roce a půl. První momenty jsou obrovským deja vu, nejen kvůli menu, které je takřka stejné. Předně totožné pak jsou první momenty ve hře, kdy v "nepřemožitelném" skafandru procházíte první uličkou a bum ... se ziskem prvního plazmidu je ta poctivá hratelnost z prvního dílu, ihned zpátky a to, že hrajete za ten pobyhující se kolos si ani neuvědomíte.
Největší sílou v téhle série je atmosféra, už dlouho se nepodařilo nějaké hře mě takhle vtáhnout, Big Daddyho putování si mě získalo takřka ihned. Hru bych ale přeci jen rozdělil na tři části – "první část", do které jsem se ponořil a užíval si ji, tu druhou jsem "hrál" a tu třetí, kterou jsem opravdu prožíval. Při hraní to člověk ani nepostřehne, protože se stále něco děje, ale ve výsledku vidím, že právě v té "prostředí části" je spousta hluchých míst, které mě poměrně zklamaly. A zrovna tak ježdění ze stanice do stanice, nepůsobí nikterak originálně.
Avšak to nic nemění na hratelnosti, jenž je noblesně vypilovaná a přesně takhle si představuji akční hru, u které nestačí držet levé tlačítko na myši a pohyb kupředu (zdravím Call of Duty), ale opravdové zapojení sebe samotného do celkového dění. Obvykle mám potřebu hrou proběhnout, ale ne u BioShocku. V něm jsem nenuceně nucen, prohlédnout i tu místnost, do které bych jinak ani nepáchl. Odměnou za to je nalezení nějakého trezoru, ve kterém nečekaně nebudou šperky, ale spíše herně cenný materiál, případně nějakÁ vylepšující tónika a ty se nacházejí zpravidla na těžce přístupných místech!
Technicky hra nepřekvapuje, na dva roky starou hru dělá UE3 stále dobrou práci, jen ta voda je v některých momentech laciná, ale jen v některých. Nejpříjemnější ale je barevná paleta barev, kterou hra hýří a krásně tak nadlehčuje danou situaci utopistického města. Co ale překvapuje snad nejvíce jsou zvuky, dabing a roztomilost Little Sisters, každou z nich jsem zachránil a srdce mi zaplesalo, když mi poděkovaly roztomilým hláskem. A hudba? Ta si Vás podmaní, ve vypjatých momentech nastartuje a v závěru nepřestane hrát, dokud neuvidíte závěrečné titulky.
BioShock II – mě opravdu nadchnul, kromě kosmetických změn přineslo i plánování ohledně ochrany Little Sisters, efektní boje s Big Sisters a pár vlastních rozhodnutí. Jsem překvapen a nucen zahrát do třetice první díl, který musím přehodnotit. Hratelnost BioShocku na hrad a welcome BioShock Infinite!
"Daddy, c'mon, Adam over there! "
Hraní druhého dílu jsem opravdu podcenil. Před dávnými časy jsem dohrál původní díl a pokračování jsem nikterak nevyhlížel, ani neočekával. Jen jsem věděl, že vyjde a přidal ho na zdejší databázi - tím to haslo. Dostal jsem se k němu až nyní, po téměř roce a půl. První momenty jsou obrovským deja vu, nejen kvůli menu, které je takřka stejné. Předně totožné pak jsou první momenty ve hře, kdy v "nepřemožitelném" skafandru procházíte první uličkou a bum ... se ziskem prvního plazmidu je ta poctivá hratelnost z prvního dílu, ihned zpátky a to, že hrajete za ten pobyhující se kolos si ani neuvědomíte.
Největší sílou v téhle série je atmosféra, už dlouho se nepodařilo nějaké hře mě takhle vtáhnout, Big Daddyho putování si mě získalo takřka ihned. Hru bych ale přeci jen rozdělil na tři části – "první část", do které jsem se ponořil a užíval si ji, tu druhou jsem "hrál" a tu třetí, kterou jsem opravdu prožíval. Při hraní to člověk ani nepostřehne, protože se stále něco děje, ale ve výsledku vidím, že právě v té "prostředí části" je spousta hluchých míst, které mě poměrně zklamaly. A zrovna tak ježdění ze stanice do stanice, nepůsobí nikterak originálně.
Avšak to nic nemění na hratelnosti, jenž je noblesně vypilovaná a přesně takhle si představuji akční hru, u které nestačí držet levé tlačítko na myši a pohyb kupředu (zdravím Call of Duty), ale opravdové zapojení sebe samotného do celkového dění. Obvykle mám potřebu hrou proběhnout, ale ne u BioShocku. V něm jsem nenuceně nucen, prohlédnout i tu místnost, do které bych jinak ani nepáchl. Odměnou za to je nalezení nějakého trezoru, ve kterém nečekaně nebudou šperky, ale spíše herně cenný materiál, případně nějakÁ vylepšující tónika a ty se nacházejí zpravidla na těžce přístupných místech!
Technicky hra nepřekvapuje, na dva roky starou hru dělá UE3 stále dobrou práci, jen ta voda je v některých momentech laciná, ale jen v některých. Nejpříjemnější ale je barevná paleta barev, kterou hra hýří a krásně tak nadlehčuje danou situaci utopistického města. Co ale překvapuje snad nejvíce jsou zvuky, dabing a roztomilost Little Sisters, každou z nich jsem zachránil a srdce mi zaplesalo, když mi poděkovaly roztomilým hláskem. A hudba? Ta si Vás podmaní, ve vypjatých momentech nastartuje a v závěru nepřestane hrát, dokud neuvidíte závěrečné titulky.
BioShock II – mě opravdu nadchnul, kromě kosmetických změn přineslo i plánování ohledně ochrany Little Sisters, efektní boje s Big Sisters a pár vlastních rozhodnutí. Jsem překvapen a nucen zahrát do třetice první díl, který musím přehodnotit. Hratelnost BioShocku na hrad a welcome BioShock Infinite!
"Daddy, c'mon, Adam over there! "
Mass Effect 3: Citadel
Pro: příběh, chytlavost, chytré hraní, více konců, chránění sestřiček, tatktizování, ozvučení v čele s hudbou, 14h kampaň, vyvážená hratelnost, rozhodování,
Proti: žádné větší změny, slabší prostředn část, která působí natahovaným dojmem,