První díl byl docela originální kousek mezi záplavou všech možných stříleček, protože přinášel do hry kromě zdařilé akce rovněž i hororovou atmosféru, momenty, kdy spodní prádlo mění barvu z bíle na hnědou, nebo třeba velice dobře zpracované souboje, které mnohokrát nešly vyhrát jinak, než za pomoci bullet-time.
Jak je to tedy s druhým dílem? Hmm...pokud měl jít ve stopách staršího bratříčka, nazval bych ho spíše bratrancem z druhého kolena.
Příběh navazuje na konec prvního dílu (tedy kousek před výbuchem atomovky, což byl mimochodem jeden z nejatmosféričtějších herních momentů, které jsem zatím zažil) a vyvíjí dál příběh, na který se ale díváte očima neznámého vojáka. Příběh sám o sobě je na jednu stranu docela originální, ale na druhou stranu hodně jednoduchý a předvídatelný. První díl byl kouzelný v tom, že během hraní jsem dokázal úplně zapomenout na nějaký celkový příběh. Prostě jsem byl někde vysazen a pak už jsem jen procházel okolí a čekal, kde na mě něco vybafne abych si mohl jít vyklepat někdejší obsah střev z kalhot. Dokázal mě velice zdařile vtáhnout do situace vojáka, který je v nesprávnou dobu na nesprávném místě a tak se mu dějí dost zvláštní věci. S druhým dílem je to ale trochu jinak.
Už od začátku je tak nějak poznat, že hra je více akční (nebo mi to alespoň tak přišlo). Běhalo na mě hodně nepřátelských vojáků a opravdu jsem měl pocit, že bez bullet-time by to nešlo...asi do poloviny hry jsem totiž nevěděl, že pomocí prostředního tlačítka mohu přibližovat :)). To mi ale náladu nezkazilo. Zkazilo mi ji spíš to, že lekací momenty nebyly lekavé.
Mockrát se mi stalo, že jsem šel po temné chodbě, uslyšel jsem hrát takovou tu známou znervózňující hudbu jako z Vřískotu a tak se mi rozbušilo srdce a já čekal, co se stane. A čekal...a čekal...a...čekal...a nic. Říkal jsem si, že jsem asi zrovna koukal špatným směrem, že se to už určitě nebude opakovat, ale to byl omyl. Až do konce hry mě pronásledovaly okamžiky, kdy jsem se měl leknout a já je nějakým záhadným způsobem propásl. Nostalgicky jsem si potom vzpomněl na opadávající dlaždice z prvního dílu.
Teď tedy ke zpracování: graficky je hra opravdu krásná. Já si nemohu stěžovat. Prostředí už není tolik stereotypní (podíváme se i do města, do školky, do krytu, do výzkumného ústavu...), opravdu si tedy tímhle směrem nemohu stěžovat...možná mě jen ze začátku trochu otravoval HUD, ze kterého jsem měl divný, klaustrofobický pocit. Ten pocit ale po čase zmizel, takže to nebyl žádný velký problém.
Zvukový doprovod je atmosferický, ale jak jsem psal výše, často se míjel účinkem. To je podle mně velké mínus. Lekací momenty jsou často více způsobovány pravě hudbou, než obrazem. U hororových částí je to tedy pořádně velký problém (a musím přiznat, že nemám nervy ze železa, ale tady jsem je prostě nepotřeboval)
Nepřátelé jsou ve F.E.A.R. 2 ze začátku slabí. Postupně samozřejmě hráč naráží na tvrdší protivníky...a přál bych si napsat, že i zákeřnější, ale to by se mi muselo od huby prášit. Zdá se mi, že jediná převaha, kterou nade mnou cizí vojáci měli, je ta početní. Vlastně jsem si kolikrát říkal, že jsou docela hloupí...obtížnost bojů je tak dána pouze stavem hráčova zdraví, hráčova bullet-timu a počtem krvežíznivých vojáků. Samozřejmě se vyskytly určité části, které jsem musel hrát několikrát, ale to bylo spíš kvůli mé nepozornosti (nevšiml jsem si červeně blikajícího ukazatele života...nebo tomu alespoň úporně věřím :))) ). Výjimkou jsou pouze souboje s neviditelnými vojáky, které mě dokázaly vytočit k nepříčetnosti, protože mě takový neviditelný opičák zpravidla zabíjel těsně před checkpointam
A když už byla řeč o blikání, nemohu zapomenout na "tlačítkové sekvence". Brrr, to byla prostě chyba, dávat tam něco takového. Vůbec mě to nezaujalo a všehovšudy jsem to ve hře potkal asi tak pětkrát. O to horší je, že touto stupidní cestou nakonec hráč zabije jednoho z bossů. Prd! Vlastně oba! ...pche
Naopak se mi líbilo sbírání informací mapujících situaci (které ale mohlo být provedeno mnohem zábavněji například i ve formě děsivých videonahrávek), nebo dvě krátké projížďky v obrněnci. Ty byly snad nejsilnějším zážitkem ve hře...jsem prostě rád nesmrtelný a nepřemožitelný už od dob DOOMa a jeho "iddqd" a "idkfa" a také mám hrozně rád roboty :)))
Celkově vzato je tedy F.E.A.R. 2: Project Origin docela slušnou střílečkou. Tam bych ale asi skončil. O hororově konspirační atmosféru se hra snaží, seč jí síly stačí, ale zejména ten horor jí prostě nejde - u hry jsem se skutečně a pořádně nelekl snad ani jednou (a ano, hrál jsem zpravidla v noci za zesíleného zvuku a vypnutých světel). Samotný závěr se mi asi snažil vyrazit dech šokujícím rozuzlením, ale tam hra rovněž neuspěla. Nepřátelům se mockrát nepovedlo mě překvapit jejich inteligencí a samotná směsice nepřátel je v průběhu hry dost nešťastně zastoupena. Vojáky viděné zpočátku hry už na konci prostě neuvidíte.
Jako pokračování mé oblíbené hororové hry tedy F.E.A.R. 2 selhal. To ale neznamená, že by byl špatný. Prostě jsem od něho čekal něco jiného.
Jak je to tedy s druhým dílem? Hmm...pokud měl jít ve stopách staršího bratříčka, nazval bych ho spíše bratrancem z druhého kolena.
Příběh navazuje na konec prvního dílu (tedy kousek před výbuchem atomovky, což byl mimochodem jeden z nejatmosféričtějších herních momentů, které jsem zatím zažil) a vyvíjí dál příběh, na který se ale díváte očima neznámého vojáka. Příběh sám o sobě je na jednu stranu docela originální, ale na druhou stranu hodně jednoduchý a předvídatelný. První díl byl kouzelný v tom, že během hraní jsem dokázal úplně zapomenout na nějaký celkový příběh. Prostě jsem byl někde vysazen a pak už jsem jen procházel okolí a čekal, kde na mě něco vybafne abych si mohl jít vyklepat někdejší obsah střev z kalhot. Dokázal mě velice zdařile vtáhnout do situace vojáka, který je v nesprávnou dobu na nesprávném místě a tak se mu dějí dost zvláštní věci. S druhým dílem je to ale trochu jinak.
Už od začátku je tak nějak poznat, že hra je více akční (nebo mi to alespoň tak přišlo). Běhalo na mě hodně nepřátelských vojáků a opravdu jsem měl pocit, že bez bullet-time by to nešlo...asi do poloviny hry jsem totiž nevěděl, že pomocí prostředního tlačítka mohu přibližovat :)). To mi ale náladu nezkazilo. Zkazilo mi ji spíš to, že lekací momenty nebyly lekavé.
Mockrát se mi stalo, že jsem šel po temné chodbě, uslyšel jsem hrát takovou tu známou znervózňující hudbu jako z Vřískotu a tak se mi rozbušilo srdce a já čekal, co se stane. A čekal...a čekal...a...čekal...a nic. Říkal jsem si, že jsem asi zrovna koukal špatným směrem, že se to už určitě nebude opakovat, ale to byl omyl. Až do konce hry mě pronásledovaly okamžiky, kdy jsem se měl leknout a já je nějakým záhadným způsobem propásl. Nostalgicky jsem si potom vzpomněl na opadávající dlaždice z prvního dílu.
Teď tedy ke zpracování: graficky je hra opravdu krásná. Já si nemohu stěžovat. Prostředí už není tolik stereotypní (podíváme se i do města, do školky, do krytu, do výzkumného ústavu...), opravdu si tedy tímhle směrem nemohu stěžovat...možná mě jen ze začátku trochu otravoval HUD, ze kterého jsem měl divný, klaustrofobický pocit. Ten pocit ale po čase zmizel, takže to nebyl žádný velký problém.
Zvukový doprovod je atmosferický, ale jak jsem psal výše, často se míjel účinkem. To je podle mně velké mínus. Lekací momenty jsou často více způsobovány pravě hudbou, než obrazem. U hororových částí je to tedy pořádně velký problém (a musím přiznat, že nemám nervy ze železa, ale tady jsem je prostě nepotřeboval)
Nepřátelé jsou ve F.E.A.R. 2 ze začátku slabí. Postupně samozřejmě hráč naráží na tvrdší protivníky...a přál bych si napsat, že i zákeřnější, ale to by se mi muselo od huby prášit. Zdá se mi, že jediná převaha, kterou nade mnou cizí vojáci měli, je ta početní. Vlastně jsem si kolikrát říkal, že jsou docela hloupí...obtížnost bojů je tak dána pouze stavem hráčova zdraví, hráčova bullet-timu a počtem krvežíznivých vojáků. Samozřejmě se vyskytly určité části, které jsem musel hrát několikrát, ale to bylo spíš kvůli mé nepozornosti (nevšiml jsem si červeně blikajícího ukazatele života...nebo tomu alespoň úporně věřím :))) ). Výjimkou jsou pouze souboje s neviditelnými vojáky, které mě dokázaly vytočit k nepříčetnosti, protože mě takový neviditelný opičák zpravidla zabíjel těsně před checkpointam
A když už byla řeč o blikání, nemohu zapomenout na "tlačítkové sekvence". Brrr, to byla prostě chyba, dávat tam něco takového. Vůbec mě to nezaujalo a všehovšudy jsem to ve hře potkal asi tak pětkrát. O to horší je, že touto stupidní cestou nakonec hráč zabije jednoho z bossů. Prd! Vlastně oba! ...pche
Naopak se mi líbilo sbírání informací mapujících situaci (které ale mohlo být provedeno mnohem zábavněji například i ve formě děsivých videonahrávek), nebo dvě krátké projížďky v obrněnci. Ty byly snad nejsilnějším zážitkem ve hře...jsem prostě rád nesmrtelný a nepřemožitelný už od dob DOOMa a jeho "iddqd" a "idkfa" a také mám hrozně rád roboty :)))
Celkově vzato je tedy F.E.A.R. 2: Project Origin docela slušnou střílečkou. Tam bych ale asi skončil. O hororově konspirační atmosféru se hra snaží, seč jí síly stačí, ale zejména ten horor jí prostě nejde - u hry jsem se skutečně a pořádně nelekl snad ani jednou (a ano, hrál jsem zpravidla v noci za zesíleného zvuku a vypnutých světel). Samotný závěr se mi asi snažil vyrazit dech šokujícím rozuzlením, ale tam hra rovněž neuspěla. Nepřátelům se mockrát nepovedlo mě překvapit jejich inteligencí a samotná směsice nepřátel je v průběhu hry dost nešťastně zastoupena. Vojáky viděné zpočátku hry už na konci prostě neuvidíte.
Jako pokračování mé oblíbené hororové hry tedy F.E.A.R. 2 selhal. To ale neznamená, že by byl špatný. Prostě jsem od něho čekal něco jiného.
Yes, Your Grace
Pro: Grafické zpracování, měnící se prostředí, bullet-time, obrněnec, akce
Proti: Hororová atmosféra je fuč, klikací sekvence jsou otravné, polonahá Alma je otravná, příběh si hraje na veledílo navzdory jeho jednoduchosti a odhadnutelnosti