Hra z pro mě zajímavého historického období, která skoro dopadla dobře. Bohužel však kvůli neohrabanému (a složitému) ovládání, několika nesmyslnostem a konkurenci ze strany série Total War zapadla.
Protože jsem ale nikdy nehrál ani jednu hru ze série TW, nebo EU, má mysl byla jako tabula rasa, nepopsaný list, čekajíc na to jaký dojem hra udělá. Báječné mi přišlo, kolik možností jsem měl. Smět hrát za jakýkoliv národ a tedy naprosto jiné počáteční podmínky, obyvatelstvo, infrastruktura, vojáci a také zeměpisná poloha, to vše ovlivňuje jaká hra bude a dotýká se ostatních prvků hry - např. % náklonosti (nebo naopak nenávisti) od ostatních národů, tedy diplomacie. Vše souvisí se všim a tak jsem zažil rychlý konec, když jsem všechny zdroje dal do trénování vojáků. Brzo jsem měl více vojska, než obyvatel. Situace neudržitelná - znovu.
Co mi ale vadilo bylo jak dlouho se hra načítala. Z nějakého důvodu to trvalo několik minut (a samozřejmě nešlo ALT+TAB, což by aspoň zmírnilo utrpení). Také jsem hrál jakoby od začátku (první časový údaj) a snažil se vystrnadit národy z jihu Itálie. Jejich provincie jsem ale nemohl zabrat, stále byly pruhované. Zkoušel jsem vše, manuál, stáhl jsem si z internetu několik příruček, hledal jsem v diskuzních fórech, jediné co jsem našel bylo pár ostatních lidí se stejným problémem. Já sakra nechci pruhovanou jakobymojí provincii, já chci něco co by bylo opravdu mé (a tedy řádně produktivní, ne polovičatě).
Nebo když jsem vzal celou armádu a šel s ní do nepřátelské provincie - AI zaútočil na mou provincii, kterou jsem právě opustil. Armády šly a aniž by se potkali, zaútočil jsem na jeho nechráněnou (a zabral jí), on na mojí (a zabral jí). Potom jsem šel zpátky, zase se vším. On šel na mou dobytou, zase se vším. Takhle jsme se tam mohli chytat donekonečna. Poněkud hloupé. Vyřešil jsem to tak, že jsem nechal posádku a se zbytkem jsem šel na nepřítele. To jsem ale musel armádu dělit a to není dobré, protože z jedné silné jsem měl dvě slabé. Počítač se vždy soustředil na tu slabší (tedy když jsem nechal slabší posádku, zaútočil na ní a nechal si vzít svojí provincii, ale když byla útočící armáda slabší, zůstal "doma" a nechal na sebe útočit.
Stejně tak barbaři, neustále se respawnující, nekonečná horda. Když s někým bojuji, tak ne abych se opevnil a nechal na sebe do konce hry útočit, ale abych se opevnil a vzchopil do protiútoku.
EU - Rome jsem si tedy nakonec neužil. Po dlouhých hodinách snahy proniknout do hry jsem to nakonec vzdal. Princip se mi líbil, možnosti také, ale provedení mě odradilo. Zajímavé to je, ale pro mě nehratelné. Snad jiné díly dopadnou lépe a nebudou tak stíhané nepříjemnostmi. Mikromanagement mě bavil, báječná věc, báječně zvládnutá.
Protože jsem ale nikdy nehrál ani jednu hru ze série TW, nebo EU, má mysl byla jako tabula rasa, nepopsaný list, čekajíc na to jaký dojem hra udělá. Báječné mi přišlo, kolik možností jsem měl. Smět hrát za jakýkoliv národ a tedy naprosto jiné počáteční podmínky, obyvatelstvo, infrastruktura, vojáci a také zeměpisná poloha, to vše ovlivňuje jaká hra bude a dotýká se ostatních prvků hry - např. % náklonosti (nebo naopak nenávisti) od ostatních národů, tedy diplomacie. Vše souvisí se všim a tak jsem zažil rychlý konec, když jsem všechny zdroje dal do trénování vojáků. Brzo jsem měl více vojska, než obyvatel. Situace neudržitelná - znovu.
Co mi ale vadilo bylo jak dlouho se hra načítala. Z nějakého důvodu to trvalo několik minut (a samozřejmě nešlo ALT+TAB, což by aspoň zmírnilo utrpení). Také jsem hrál jakoby od začátku (první časový údaj) a snažil se vystrnadit národy z jihu Itálie. Jejich provincie jsem ale nemohl zabrat, stále byly pruhované. Zkoušel jsem vše, manuál, stáhl jsem si z internetu několik příruček, hledal jsem v diskuzních fórech, jediné co jsem našel bylo pár ostatních lidí se stejným problémem. Já sakra nechci pruhovanou jakobymojí provincii, já chci něco co by bylo opravdu mé (a tedy řádně produktivní, ne polovičatě).
Nebo když jsem vzal celou armádu a šel s ní do nepřátelské provincie - AI zaútočil na mou provincii, kterou jsem právě opustil. Armády šly a aniž by se potkali, zaútočil jsem na jeho nechráněnou (a zabral jí), on na mojí (a zabral jí). Potom jsem šel zpátky, zase se vším. On šel na mou dobytou, zase se vším. Takhle jsme se tam mohli chytat donekonečna. Poněkud hloupé. Vyřešil jsem to tak, že jsem nechal posádku a se zbytkem jsem šel na nepřítele. To jsem ale musel armádu dělit a to není dobré, protože z jedné silné jsem měl dvě slabé. Počítač se vždy soustředil na tu slabší (tedy když jsem nechal slabší posádku, zaútočil na ní a nechal si vzít svojí provincii, ale když byla útočící armáda slabší, zůstal "doma" a nechal na sebe útočit.
Stejně tak barbaři, neustále se respawnující, nekonečná horda. Když s někým bojuji, tak ne abych se opevnil a nechal na sebe do konce hry útočit, ale abych se opevnil a vzchopil do protiútoku.
EU - Rome jsem si tedy nakonec neužil. Po dlouhých hodinách snahy proniknout do hry jsem to nakonec vzdal. Princip se mi líbil, možnosti také, ale provedení mě odradilo. Zajímavé to je, ale pro mě nehratelné. Snad jiné díly dopadnou lépe a nebudou tak stíhané nepříjemnostmi. Mikromanagement mě bavil, báječná věc, báječně zvládnutá.
SiN Episodes: Emergence