Invictus mě zaujal už v době vydání, nakonec jsem se k němu ale dostal až o 10 let později. Nazdory převážně negativním dobovým kritikám jsem se dobře bavil.

Koncept hry bych přirovnal k těm misím Warcraftu III, kde máte pouze hrdinu a velmi omezenou armádu. I zde má každý hrdina unikátní schopnosti a malý inventář. Při postupu hrou nabírá zkušenosti, mezi misemi rekrutuje nové jednotky, případně vylepšuje ty stávající. Nové jednotky se mu zpřístupňují v průběhu hry. Cílem všech misí je pak porazit nepřátelskou armádu nebo zabít určitou příšeru.

A to je, myslím, největší problém této hry. Zatímco podobný koncept byl pouze jednou z částí Warcraftu, tady se žádných rozdílných mechanismů nebo cílů misí nedočkáte. Což by tolik nevadilo, kdyby hra byla více zaměřená na taktiku, to ona ale není. Je jednoduchá, žádné taktizování není pro vítězství potřeba. Velmi brzy jsem zjistil, že kupovat jiné jednotky než lučištníky je zbytečné. Hrdinové udrží první linii bez problémů sami. To ale na druhou stranu znamená, že průchod hrou je plynulý a frustrace se nikdy nedostaví.

Pokud je vám tedy podobný herní systém stejně sympatický jako mně, a jmenovaný zápor vám nepřijde nikterak závažný, mohu vám ji doporučit.