Frenetické přestřelky party kosmonautů s desítkami nepřátel, z nichž se mi ještě dlouhé minuty po dokončení mise třesou ruce. Valí se po souši, padají ze vzduchu, prohrabávají se pod zemí... Uhýbám za překážky, s pomocí vznášedla využívám terénních nerovností, s posledními několika životy a cenným pasažérem na zádech se snažím zmizet z dosahu řízené střely... Mořská víla může létat vzduchem, jezdit na bojovém skútru nebo se teleportovat, existence ve světě Giants pro ni ale není o nic bezpečnější; nepřátelé jsou opět všude a jdou jí po krku. Když se pak stanu obrem jménem Citizen Kabuto, těším se, jak to těm otravným mravencům, kteří mě v předchozích misích tak štvali, teď vrátím. A také že ano; rozšlapávám jejich budovy, žeru jejich děti a utěšeně rostu. Žel, jak známo, mravenců bývá hodně a čeho je hodně, před tím je třeba mít se na pozoru. Ani při hře za zdánlivě všemocný kolos tak není o napětí nouze.

Hře za tři charaktery je společné značné množství akce a adrenalinu, přesto se svou povahou dosti liší. V některých misích pomalu nesundám prst ze spoušti, jiné mají podstatný taktický rozměr a třeba i budují základnu, jiné jsou čistě závodní. Mapy jsou členité, nezřídka obsahují zkratky a obchůzky, takže náročný úkol vyřeším za několik málo minut, a v neposlední řadě jsou vizuálně skvostné; pro samé kochání se tou nádherou okolo by jeden zapomněl, proč tu vlastně je. Giants po tolika letech potvrzují, že stylová grafika nestárne.

Jak jsou mise i hraní za jednotlivé postavy různorodé, tím víc překvapí, že laťka zábavnosti nasazená na začátku po celou dobu neklesne. Před Giants jednoduše smekám.