Tento komentář je nezdravě dlouhý. Nesnažil jsem se o popis toho, jak Spore funguje, protože by to bylo jednak zbytečné a jednak vzhledem k délce textu nesnesitelně úmorné, nýbrž pokusil jsem se především o vylíčení určitého pocitu, který ve mně zanechala závěrečná fáze hry
------- neškodný úvod -------
Je nepochybné, že by mohlo být mnoho věcí na Spore uděláno lépe. Nejvíce nejasností mám ohledně provázanosti jednotlivých částí, tedy jak moc kroky učiněné v jedné ovlivňují možnosti v následující. Jelikož jsem absolvoval jedinou kampaň, netroufnu si soudit, ovšem recenze, jež jsem četl, se v tomto směru netvářily pozitivně. Leccos napovídá už to, že v rámci úvodních fází lze svou potvoru přetvářet takřka neomezeně: jedna volba neuzávírá nevratně cestu k jiné. Určité specializace samozřejmě vylučují jiné, ale žádná proměna není definitivní, vždy se lze vrátit a udělat všecho jinak. Důsledná realizace „simulátoru vývoje“ by s příslušnými volbami měla rapidně redukovat obzory pro následující činnosti, takže by se otevíraly specifické možnosti řešení situací a tedy jiný zážitek.
Tady (by) zřejmě narazila odvaha tvůrců na meze tržní reality a celá hra byla tak nějak víc „zpřístupněna“. Potíž je v tom, jak je koncept Spore široký; že jde fakticky o kompilát několika her, přičemž každá by se potenciálně mohla rozběhnout do obrovské šíře. Jenže to by bylo z hlediska vývoje asi neudržitelné a pro část publika i nevděčné: dlouhodobý pobyt v jedné fázi by mohl hráče znudit dřív, než by hra předvedla svou hlavní přednost – různorodost vývojových etap.
Mě osobně okouzlila každá z nich; nejlepší z "pozemských" je však hned druhá, na jejímž počátku se stanu tvorem suchozemským. Procitnu v krásném barevném světě, v němž žijí desítky jiných druhů, s různým stupněm společenské vstřícnosti a různými rituálně seznamovacími preferencemi. A tak se toulám krajinou, vyhýbám se lokalitám, v nichž žijí od pohledu zlí tvorové, závistivě vzhlížím ke korunám stromů, kde poletují jiní, mající křídla, po nichž tak toužím, a hledám "vylepšení", která mi umožní dále se vyvinout. Různé tvarování těla přináší různé přednosti a s tím lepší vyhlídky v přátelských či nepřátelských společenských stycích. Ale vážně by mě mrzelo, kdybych jako agresor přišel o všechny ty rozkošné tanečky, zpívání a předvádění se. :-)
Zřejmě i s vědomím toho, že jde jen o jednu část hry, kterou tato nekončí, ale po ní přijde další, jiná, se soustředím na to, v čem má ta která své kouzlo, a po sotva deseti hodinách stojím na prahu kosmického věku, v němž se dosud přívětivá roztomilá hračka přece jen proměňuje.
------- vesmírná etapa -------
Vesmír zde evidentně není k tomu, aby byl dobyt a od první do poslední planety ovládnut hráčem. Po desítkách hodin kolonizování lze při oddálení pohledu vidět, že jsem nedokázal takřka nic. Desítky planet, vykoupené obrovskou dřinou, a přitom je má říše v porovnání s galaxií bezvýznamná. Na jejím druhém konci, kam se pravděpodobně nikdy ani nedostanu, jsou dost možná mnohem větší civilizace, se svými unikátně navrženými budovami a vozítky, ovšem z globálního pohledu stejně postradatelné. Bylo by bláhové chtít to všechno dobýt! Domnívám se, že toto představuje pro mnoho hráčů ústřední problém. Jsou vsazeni do světa obývaného nespočtem jiných tvorů a je jim jen tak mimochodem řečeno, že „tam někde“ (uprosřed galaxie) je cíl. Okamžitou reakcí je touha ty ostatní porobit, zabít či ovládnout (proč by jinak ve hře byli?) a označeného cíle dosáhnout (o tom přece hry jsou). To vše namísto otázek „má to cenu?“, „jaký k tomu mám důvod“? Vesmírná fáze se takovým hráčům vysmívá: na této cestě čekají jen tisíce podobných planet a ukrutný dobyvatelský stereotyp, přitom se na konci nedostaví žádná satisfakce. Ledaže si člověk/hráč zakryje oči.
Raději budu cestovat, jak mi prozatím omezené technologie dovolí, pomalu od planety k planetě, a až narazím na červí díru, skočím do ní a objevím se v úplně jiném koutku světa, kde o mém gigantickém (jak jsem si dosud možná naivně myslel) impériu nikdo ani neslyšel. Na jedné straně jsem bezmocný, což se mi připomene vždy, když dorazím na hranice Hrubeší Říše, na druhé straně mohu být bohem. Oni byli v planetárním věku již před miliony let a je plně pochopitelné, že se jim nemohu rovnat, já však pro změnu narážím na jiné, kteří jsou miliony let za mnou. Prolétám nad jejich hlavami, pozoruji to hemžení pronárodů a přemýšlím, jak asi bude tento svět vypadat za tisíce let, kdy se sem možná vrátím. A co je klíčové, mohu do tohoto neustávajícího koloběhu zasahovat.
Umístit černý monolit (nádherný odkaz na 2001: A Space Odyssey), čárat kruhy do obilí a těšit se z toho, jak místní reagují: bázlivě se skrývají, křičí, ve vytržení mnou zanechané stopy uctívají... K dispozici jsou i kvalitativně diametrálně odlišné ingerenční prostředky: mohu provádět genocidu druhů (tzv. negativní demografickou politiku), na jejich místa dosazovat jiné, rozvracet ekosystémy a s pomocí dalších podobných prostředků provádět roztodivné biologicko-psychologicko-sociologické pokusy. Vrcholem je ovšem terraformace planet, jež kromě pocitu zadostiučení skýtá fascinující podívanou. V několika kvalitativních stupních nejprve krátkodobě – např. naváděním meteoritů na povrch či generátorem sněhových bouří – nastolím pro život vhodné podmínky, načež je dosazením vhodných organismů stabilizuji. Jsem Pánem světa od obíhajícího kusu kamene bez vlastní atmosféry po živou planetu se statusem „galaktická ZOO“, obývanou desítkami rostlinných a živočišných druhů. Vztyčuji pohoří, hloubím kaňony, tvaruji řeky... a pak zase prudce odzoomuji do té nekonečné vesmírné prázdnoty.
Na živých planetách se ale stále odehrávají malé příběhy: šíří se nákazy, jeden druh pronásleduje jiný, národy vedou války... a jednou to možná také dotáhnou tam, kde jsem dnes já. Díky faktu, že i já jsem si všemi těmito fázemi na velmi podobné planetě kdysi prošel, se opravdu cítím jako součást tohoto "hnutí". Chybí jen možnost na kterékoli planetě sestoupit ze svého stroje a objevit se zase v jedné z předchozích vývojových etap; jsem rád, že toto přinese alespoň datadisk. Podobně jsem byl uchvácen i ničením cizích měst, kterého jsem si ovšem – jako národ vesměs nekonfliktní – příliš neužil. Ovšem ten pocit, pozorovat shora mnou svrženou bombu, jak se dlouhé vteřiny prodírá atmosférou a blíží se k těm krásným stavbám na povrchu, byl úchvatný.
Vesmírná fáze není místem k dohrání, k udělání si dalšího „zářezu“, ale pro mne místem takřka meditačním, ve své obrovské rozlehlosti teskným i krásným, s mnohostí cest, jimiž se lze vydat a zkoušet, co vše je možné. I ona má významné nedostatky, nejproblematičtější je absence jakékoli automatizace získávání zdrojů a chabé diplomatické možnosti při kontaktech s ostatními rasami.
------- závěr -------
Samostatnou kapitolou je pak ona úplná editovatelnost, ať už příšerek, domů, vznášedel či vozidel. K té není celkem co dodat: její možnosti jsou jasné a považuji ji za velký klad, ale pro mne osobně nepředstavuje obzvláštní lákadlo.
Jednotlivými etapami jsem okouzlen, jsem si ovšem dobře vědom ani ne tak chyb, jako spíš dřímajícího potenciálu. Úctyhodným je pro mne Spore jako celek, tím, jak jsou tyto etapy poskládané za sebou. Je pro mne hrou jedinečnou svou strukturou, atmosférou a konec konců i obsahem, a právě pro tu jedinečnost se přes jednoduchost až nedotaženost dílčích částí rád přenesu. Jsem si vědom mezí svých herních znalostí, takže případně ocením tipy na hry koncepčně podobné, ovšem vyladěnější či propracovanější. Do té doby je pro mne Spore láskou svého druhu.
------- neškodný úvod -------
Je nepochybné, že by mohlo být mnoho věcí na Spore uděláno lépe. Nejvíce nejasností mám ohledně provázanosti jednotlivých částí, tedy jak moc kroky učiněné v jedné ovlivňují možnosti v následující. Jelikož jsem absolvoval jedinou kampaň, netroufnu si soudit, ovšem recenze, jež jsem četl, se v tomto směru netvářily pozitivně. Leccos napovídá už to, že v rámci úvodních fází lze svou potvoru přetvářet takřka neomezeně: jedna volba neuzávírá nevratně cestu k jiné. Určité specializace samozřejmě vylučují jiné, ale žádná proměna není definitivní, vždy se lze vrátit a udělat všecho jinak. Důsledná realizace „simulátoru vývoje“ by s příslušnými volbami měla rapidně redukovat obzory pro následující činnosti, takže by se otevíraly specifické možnosti řešení situací a tedy jiný zážitek.
Tady (by) zřejmě narazila odvaha tvůrců na meze tržní reality a celá hra byla tak nějak víc „zpřístupněna“. Potíž je v tom, jak je koncept Spore široký; že jde fakticky o kompilát několika her, přičemž každá by se potenciálně mohla rozběhnout do obrovské šíře. Jenže to by bylo z hlediska vývoje asi neudržitelné a pro část publika i nevděčné: dlouhodobý pobyt v jedné fázi by mohl hráče znudit dřív, než by hra předvedla svou hlavní přednost – různorodost vývojových etap.
Mě osobně okouzlila každá z nich; nejlepší z "pozemských" je však hned druhá, na jejímž počátku se stanu tvorem suchozemským. Procitnu v krásném barevném světě, v němž žijí desítky jiných druhů, s různým stupněm společenské vstřícnosti a různými rituálně seznamovacími preferencemi. A tak se toulám krajinou, vyhýbám se lokalitám, v nichž žijí od pohledu zlí tvorové, závistivě vzhlížím ke korunám stromů, kde poletují jiní, mající křídla, po nichž tak toužím, a hledám "vylepšení", která mi umožní dále se vyvinout. Různé tvarování těla přináší různé přednosti a s tím lepší vyhlídky v přátelských či nepřátelských společenských stycích. Ale vážně by mě mrzelo, kdybych jako agresor přišel o všechny ty rozkošné tanečky, zpívání a předvádění se. :-)
Zřejmě i s vědomím toho, že jde jen o jednu část hry, kterou tato nekončí, ale po ní přijde další, jiná, se soustředím na to, v čem má ta která své kouzlo, a po sotva deseti hodinách stojím na prahu kosmického věku, v němž se dosud přívětivá roztomilá hračka přece jen proměňuje.
------- vesmírná etapa -------
Vesmír zde evidentně není k tomu, aby byl dobyt a od první do poslední planety ovládnut hráčem. Po desítkách hodin kolonizování lze při oddálení pohledu vidět, že jsem nedokázal takřka nic. Desítky planet, vykoupené obrovskou dřinou, a přitom je má říše v porovnání s galaxií bezvýznamná. Na jejím druhém konci, kam se pravděpodobně nikdy ani nedostanu, jsou dost možná mnohem větší civilizace, se svými unikátně navrženými budovami a vozítky, ovšem z globálního pohledu stejně postradatelné. Bylo by bláhové chtít to všechno dobýt! Domnívám se, že toto představuje pro mnoho hráčů ústřední problém. Jsou vsazeni do světa obývaného nespočtem jiných tvorů a je jim jen tak mimochodem řečeno, že „tam někde“ (uprosřed galaxie) je cíl. Okamžitou reakcí je touha ty ostatní porobit, zabít či ovládnout (proč by jinak ve hře byli?) a označeného cíle dosáhnout (o tom přece hry jsou). To vše namísto otázek „má to cenu?“, „jaký k tomu mám důvod“? Vesmírná fáze se takovým hráčům vysmívá: na této cestě čekají jen tisíce podobných planet a ukrutný dobyvatelský stereotyp, přitom se na konci nedostaví žádná satisfakce. Ledaže si člověk/hráč zakryje oči.
Raději budu cestovat, jak mi prozatím omezené technologie dovolí, pomalu od planety k planetě, a až narazím na červí díru, skočím do ní a objevím se v úplně jiném koutku světa, kde o mém gigantickém (jak jsem si dosud možná naivně myslel) impériu nikdo ani neslyšel. Na jedné straně jsem bezmocný, což se mi připomene vždy, když dorazím na hranice Hrubeší Říše, na druhé straně mohu být bohem. Oni byli v planetárním věku již před miliony let a je plně pochopitelné, že se jim nemohu rovnat, já však pro změnu narážím na jiné, kteří jsou miliony let za mnou. Prolétám nad jejich hlavami, pozoruji to hemžení pronárodů a přemýšlím, jak asi bude tento svět vypadat za tisíce let, kdy se sem možná vrátím. A co je klíčové, mohu do tohoto neustávajícího koloběhu zasahovat.
Umístit černý monolit (nádherný odkaz na 2001: A Space Odyssey), čárat kruhy do obilí a těšit se z toho, jak místní reagují: bázlivě se skrývají, křičí, ve vytržení mnou zanechané stopy uctívají... K dispozici jsou i kvalitativně diametrálně odlišné ingerenční prostředky: mohu provádět genocidu druhů (tzv. negativní demografickou politiku), na jejich místa dosazovat jiné, rozvracet ekosystémy a s pomocí dalších podobných prostředků provádět roztodivné biologicko-psychologicko-sociologické pokusy. Vrcholem je ovšem terraformace planet, jež kromě pocitu zadostiučení skýtá fascinující podívanou. V několika kvalitativních stupních nejprve krátkodobě – např. naváděním meteoritů na povrch či generátorem sněhových bouří – nastolím pro život vhodné podmínky, načež je dosazením vhodných organismů stabilizuji. Jsem Pánem světa od obíhajícího kusu kamene bez vlastní atmosféry po živou planetu se statusem „galaktická ZOO“, obývanou desítkami rostlinných a živočišných druhů. Vztyčuji pohoří, hloubím kaňony, tvaruji řeky... a pak zase prudce odzoomuji do té nekonečné vesmírné prázdnoty.
Na živých planetách se ale stále odehrávají malé příběhy: šíří se nákazy, jeden druh pronásleduje jiný, národy vedou války... a jednou to možná také dotáhnou tam, kde jsem dnes já. Díky faktu, že i já jsem si všemi těmito fázemi na velmi podobné planetě kdysi prošel, se opravdu cítím jako součást tohoto "hnutí". Chybí jen možnost na kterékoli planetě sestoupit ze svého stroje a objevit se zase v jedné z předchozích vývojových etap; jsem rád, že toto přinese alespoň datadisk. Podobně jsem byl uchvácen i ničením cizích měst, kterého jsem si ovšem – jako národ vesměs nekonfliktní – příliš neužil. Ovšem ten pocit, pozorovat shora mnou svrženou bombu, jak se dlouhé vteřiny prodírá atmosférou a blíží se k těm krásným stavbám na povrchu, byl úchvatný.
Vesmírná fáze není místem k dohrání, k udělání si dalšího „zářezu“, ale pro mne místem takřka meditačním, ve své obrovské rozlehlosti teskným i krásným, s mnohostí cest, jimiž se lze vydat a zkoušet, co vše je možné. I ona má významné nedostatky, nejproblematičtější je absence jakékoli automatizace získávání zdrojů a chabé diplomatické možnosti při kontaktech s ostatními rasami.
------- závěr -------
Samostatnou kapitolou je pak ona úplná editovatelnost, ať už příšerek, domů, vznášedel či vozidel. K té není celkem co dodat: její možnosti jsou jasné a považuji ji za velký klad, ale pro mne osobně nepředstavuje obzvláštní lákadlo.
Jednotlivými etapami jsem okouzlen, jsem si ovšem dobře vědom ani ne tak chyb, jako spíš dřímajícího potenciálu. Úctyhodným je pro mne Spore jako celek, tím, jak jsou tyto etapy poskládané za sebou. Je pro mne hrou jedinečnou svou strukturou, atmosférou a konec konců i obsahem, a právě pro tu jedinečnost se přes jednoduchost až nedotaženost dílčích částí rád přenesu. Jsem si vědom mezí svých herních znalostí, takže případně ocením tipy na hry koncepčně podobné, ovšem vyladěnější či propracovanější. Do té doby je pro mne Spore láskou svého druhu.
