Píše se budoucnost a vy jste pan Nikdo s ublíženým kukučem šikanovaného školáčka, jinak také Jack Mason. V rámci mise vám do lodě váš afro(?americký?) velící Stockton šoupne zachlazenu ženu. Zajímavé... řekl by Geralt z Rivie, ale pozor! Nedotýkat se!
Nesmíte, přestože vám v papírech stojí, že jste doktor. Tuhle skutečnost si po zbytek hry svérázně vyložíte tak, že budete životy brát, nikoliv zachraňovat. Žena je navíc údajně čímsi nakažena. Byla by to rutinní přeprava, kdyby vám do vznášedla nenarazila směšně pomalá balistická střela, ale pořád dost průrazná na to, aby způsobila havárii. Probíráte se hlavou dolů, na větvi stromu a zakšírovaný v křesle z lodi jak v dětské autosedačce a chladicí rakev je otevřená. Váš náklad jménem Karina kamsi utekl.
Po pár krocích si osvojíte základy, jako je pohyb, jak si šlehnout lék, což je spojeno s cukrovkářským rozostřením zraku. Následuje první střet s obyvateli planety, kteří si na vás troufnou nalehko, oděni pouze v teplákovkách s kapuckami a vestách s kutilskými kapsami. I jejich modré lenonky přispívají k tomu, že se jedná o patrně nejoriginálnější nepřátele v tomto rozporuplném počinu. Ostatní jakoby za malý honorář zavítali z ostatních stříleček před rokem 2005. Výbuchy odhalí hustotu vzduchu na úrovni rostlinného oleje, o posmrtné úlety hadráků se postará nespoutaný ragdoll a s tím spojený sulc efekt zase o mírně zdvižené obočí...
Vězte, že havárie lodi je tou poslední částí příběhu, kterou bez problémů poberete, ty další části jsou vám stejně jako úvod předváděny v nic neříkajících renderovaných filmečcích nevalného rozlišení. Odteď už prostě nebudete vědět o co GO. Možná to nevěděli ani scénáristé z Digital Extremes, zvyklí od roku 1999 až do té doby každoročně "updatovat" sérii Unreal Tournament, včetně prvního dílu xboxové odnože s podtitulem "Championship".
Berte Pariah jako pokus o "story mode" pro UTčko a zjednodušíte si to. Nejste v aréně, příběh se nějak odvíjí a jeho protagonista, třímající většinou věčně přehřátý a kopající samopal Bulldog pronásleduje svou prchající pacientku jako silně motivovaný oslík mrkvičku. Zmíněné hoodie tuláky záhy nahradí v orezlých krunýřích s obligátními nárameníky navlečení žoldáci. Po nějaké době iniciativu převezme regulérní armáda, která předchozí typy nepřátel trumfne v počtu HP, lepšími zbraněmi a vypucovaným brněním, nikoliv však inteligencí nebo taktikou. Do paměti se snad ještě vryje žoldácký plamenometčík, který po prostřelení nádrže a chvílí zoufalého pobíhání exploduje a často s sebou vezme i pár kamarádů což je osvědčené číslo, které nezestárne.
Rozšiřující se nabídka zbraní je klasika ve futuristické slupce, a tak se brokovnice alespoň nabíjí jinak (zezhora), než dneska a broky jsou plněné ochuzeným uranem, aby bylo pocitu ze „vzdálené budoucnosti“ učiněno zadost. Granátomet, raketomet, odstřelovačka nechybí ani zde a situaci tak zachraňují v roce 2004-5 ještě neokoukané upgrady, které ze zpočátku nepřesných a neúčinných zbraní udělají slušné kvéry. Získání upgradů vás navíc nutí prošmejdit mapy od přírodních exteriérů, až po často bohužel nudné a designově odfláklé průmyslové komplexy, které bohužel nezřídka působí počiny vypadlé editoru multiplayerových map. V takových případech se od nich liší jen rozmístěním výbušných barelů, zničitelných (!) pilířů a krytů pro vojáky a "přepouštěcími" tlačítky do dalších sekcí. Náplň hry spočívá tedy z 90% ve střílení na různé způsoby, výhradně proti lidským armádám, to beru u sci-fi jako velký plus, prostě žádní příšeráci.
Akční stránka je tedy OK, zastřešující příběh utahaný. Když Karina před Jackem konečně přestane utíkat a pár nakrátko spojí síly, stane se tak proto, aby ve vozidle seděla na straně spolujezdce, nebo aby na Jacka čekala, dokud někde nestiskne nějaké tlačítko. O nějaké kooperaci tedy nelze hovořit. Ne, že by se autoři nesnažili zpestřit hratelnost, ale pokusy o to působí jako zastydlé ve stádiu konceptu. Jízda ve vozidle, které neskutečně plave místo toho, aby normálně zatáčelo to nespraví. To let ve vznášedle plujícím rychle mezi stále se opakujícími se skalisky s ostřelováním nepřátel v tom protějším patří, stejně jako a jízda v otevřeném vlaku, zahrnující jeho dobíjení vagon po vagonu, mezi evergreeny, které autoři dobře opsali, z jiných FPS.
Nesmíte, přestože vám v papírech stojí, že jste doktor. Tuhle skutečnost si po zbytek hry svérázně vyložíte tak, že budete životy brát, nikoliv zachraňovat. Žena je navíc údajně čímsi nakažena. Byla by to rutinní přeprava, kdyby vám do vznášedla nenarazila směšně pomalá balistická střela, ale pořád dost průrazná na to, aby způsobila havárii. Probíráte se hlavou dolů, na větvi stromu a zakšírovaný v křesle z lodi jak v dětské autosedačce a chladicí rakev je otevřená. Váš náklad jménem Karina kamsi utekl.
Po pár krocích si osvojíte základy, jako je pohyb, jak si šlehnout lék, což je spojeno s cukrovkářským rozostřením zraku. Následuje první střet s obyvateli planety, kteří si na vás troufnou nalehko, oděni pouze v teplákovkách s kapuckami a vestách s kutilskými kapsami. I jejich modré lenonky přispívají k tomu, že se jedná o patrně nejoriginálnější nepřátele v tomto rozporuplném počinu. Ostatní jakoby za malý honorář zavítali z ostatních stříleček před rokem 2005. Výbuchy odhalí hustotu vzduchu na úrovni rostlinného oleje, o posmrtné úlety hadráků se postará nespoutaný ragdoll a s tím spojený sulc efekt zase o mírně zdvižené obočí...
Vězte, že havárie lodi je tou poslední částí příběhu, kterou bez problémů poberete, ty další části jsou vám stejně jako úvod předváděny v nic neříkajících renderovaných filmečcích nevalného rozlišení. Odteď už prostě nebudete vědět o co GO. Možná to nevěděli ani scénáristé z Digital Extremes, zvyklí od roku 1999 až do té doby každoročně "updatovat" sérii Unreal Tournament, včetně prvního dílu xboxové odnože s podtitulem "Championship".
Berte Pariah jako pokus o "story mode" pro UTčko a zjednodušíte si to. Nejste v aréně, příběh se nějak odvíjí a jeho protagonista, třímající většinou věčně přehřátý a kopající samopal Bulldog pronásleduje svou prchající pacientku jako silně motivovaný oslík mrkvičku. Zmíněné hoodie tuláky záhy nahradí v orezlých krunýřích s obligátními nárameníky navlečení žoldáci. Po nějaké době iniciativu převezme regulérní armáda, která předchozí typy nepřátel trumfne v počtu HP, lepšími zbraněmi a vypucovaným brněním, nikoliv však inteligencí nebo taktikou. Do paměti se snad ještě vryje žoldácký plamenometčík, který po prostřelení nádrže a chvílí zoufalého pobíhání exploduje a často s sebou vezme i pár kamarádů což je osvědčené číslo, které nezestárne.
Rozšiřující se nabídka zbraní je klasika ve futuristické slupce, a tak se brokovnice alespoň nabíjí jinak (zezhora), než dneska a broky jsou plněné ochuzeným uranem, aby bylo pocitu ze „vzdálené budoucnosti“ učiněno zadost. Granátomet, raketomet, odstřelovačka nechybí ani zde a situaci tak zachraňují v roce 2004-5 ještě neokoukané upgrady, které ze zpočátku nepřesných a neúčinných zbraní udělají slušné kvéry. Získání upgradů vás navíc nutí prošmejdit mapy od přírodních exteriérů, až po často bohužel nudné a designově odfláklé průmyslové komplexy, které bohužel nezřídka působí počiny vypadlé editoru multiplayerových map. V takových případech se od nich liší jen rozmístěním výbušných barelů, zničitelných (!) pilířů a krytů pro vojáky a "přepouštěcími" tlačítky do dalších sekcí. Náplň hry spočívá tedy z 90% ve střílení na různé způsoby, výhradně proti lidským armádám, to beru u sci-fi jako velký plus, prostě žádní příšeráci.
Akční stránka je tedy OK, zastřešující příběh utahaný. Když Karina před Jackem konečně přestane utíkat a pár nakrátko spojí síly, stane se tak proto, aby ve vozidle seděla na straně spolujezdce, nebo aby na Jacka čekala, dokud někde nestiskne nějaké tlačítko. O nějaké kooperaci tedy nelze hovořit. Ne, že by se autoři nesnažili zpestřit hratelnost, ale pokusy o to působí jako zastydlé ve stádiu konceptu. Jízda ve vozidle, které neskutečně plave místo toho, aby normálně zatáčelo to nespraví. To let ve vznášedle plujícím rychle mezi stále se opakujícími se skalisky s ostřelováním nepřátel v tom protějším patří, stejně jako a jízda v otevřeném vlaku, zahrnující jeho dobíjení vagon po vagonu, mezi evergreeny, které autoři dobře opsali, z jiných FPS.
Pro: Pariah je příkladem po formální stránce zvládnutého řemesla ostřílených rutinérů...
Proti: ...smysl pro originalitu však Digital Extremes prokázali až v Dark Sector.