Přestože se zajímám o počítačové hry už od útlého věku, nahromadilo se mi neskutečné množství skvěle kritiky hodnocených titulů, které jsem opomíjel. Jedním z nich byl i F.E.A.R., nicméně vzhledem k tomu, že mluvím v minulém čase, už jsem se k němu dostal a procházka růžovým sadem to skutečně nebyla.

F.E.A.R. na první pohled působí jako hororové FPSko, které nemůžu ničím překvapit. Ve skutečnosti mě však velmi uchvátila ta nejdůležitější, tedy akční, stránka věci. Obtížnost je značně vysoká, a tudíž se opravdu bojíte vystrčit byť jen frňák do tmy ponořené místnosti a když to nakonec uděláte, mnohdy na vás čeká zástup vojáků, kteří snesou mnoho kulek z vaší automatické zbraně.

Věřím tomu, že kdyby do hry nebyl zabudován bullet-time, obtížnost by na znázorňujícím grafu bleskově vystřelila. Ovládaný příslušník jednotky First Encounter Assault Recon se však může chlubit neskutečnými reflexy, což mu práci značně zjednodušuje. Ohraný bullet-time se mi zde velmi líbil, neboť s jeho spuštěním přichází velké množství dechberoucích efektů. Ruku v ruce se vyznamenala i fyzika, takže při střelbě odlétávají kusy zdí, podlahy a jestliže začnete střílet do elektrických zařízení, všude pěkně srší jiskry. Grafika zkrátka i po čtyřech letech nezklame.

Mnohým hráčům F.E.A.R. nepřipadal až zas tak strašidelný, mně ovšem ano. Nechci tvrdit, že na všech místech, ale našlo se velké množství situací, kdy jsem měl opravdu strach. Je paradoxní, že ve hře zaujímá post „hlavního strašidla“ malá holčička, ale možná právě kvůli tomu, že byste to od takové osoby nejméně čekaly, je to tolik intenzivní. Těm, co se u hry nebáli, bych doporučil hrát se sluchátky a nejlépe v noci, pak možná změníte názor (ale třeba ne).

Na druhou stranu musím konstatovat, že postupem hrou už to takový horor není, neboť pohled na kostry a hektolitry krve na podlaze, jež mě na začátku tolik vystrašil, později jen přejedete a pokračujete v cestě dál. Osvěžením nicméně aspoň na chvíli byly transportní vozy a tužší protivníci (nechtěl bych něco zbytečně vyzrazovat) a momenty s nimi spjaty.

Nakonec jsem však udělil 80%. Pročpak? Je to jednoduché – jako většině hráčů mi důrazně vadil game design. Neustále se opakující interiéry holých kanceláří by ocenil asi opravdu jen málokdo. Herní doba se rovněž řadí po bok mínusů. Možná to některým bude připadat jako minimálně podivné, ale já bych ocenil, kdyby hra byla kratší. V závěru už jsem se poměrně nudil a hrál jen proto, abych to teda nakonec dohrál. Není to tedy úplně bezchybný titul, ale mně, pokud to vezmu kolem a kolem, se ve výsledku poměrně líbil.