Ach, ty taje aktuálního rozpoložení...
Kdysi dávno jsem BloodRayne dohrával s pocitem, že je to hloupá, ošklivá a nedotažená hra, u které jsem se obstojně bavil. Teď, po letech, jsem se u ní bavil tak, že mě to samotného zaskočilo. Rozdíl nebyl ve hře, nýbrž ve mně - tentokrát jsem jí nevnucoval vlastní představy o tom, čím by měla být, a prostě přijal pravidla, která mi předkládá. Level design je pořád dost blbej, jenže každá úroveň tu ve skutečnosti existuje jen jako malý uzavřený sandbox, jehož jediným smyslem je poskytnout co nejefektnější jatka. Louisianské bažiny, argentinská základna, Gegengeist, to všechno jsou jen různé tapety pro tutéž kratochvíli: skočit, zakousnout se, rozsekat, postřílet, opakovat. A ta stále funguje. Zvlášť kouzelné je, že každý druhý nácek, na kterého Rayne skočí, okamžitě zaječí “GET HER OFF!”. Což je, uznejte, od pánů v bunkru mimořádně galantní. Jediná ženská široko daleko je přišla pozabíjet, a oni ani v posledních vteřinách života nezapomínají myslet především na její uspokojení.
Satanužel tu jsou i místa, kde se hra pořádně zadrhne. Boss fighty jsou samostatnou kapitolou absurdity. Vesměs každou speciální schopnost, od zpomalení času po Blood Rage, mají bossové nastavenou tak, že je s ní bitva naprosto triviální, a bez ní zase prakticky nezvládnutelná. Žádná střední cesta, žádná taktika, jen buď nuda, nebo zeď. A pak je tu ta pasáž, kdy mi hra posadí zadek do nacistického mecha, což je patrně jeden z nejhorších a nejnudnějších mechů v herní historii. Je pomalý, nemotorný, a hlavně úplně postrádá tu jedinou věc, která dělá BloodRayne zábavnou, totiž Rayne samotnou. Jakou hodnotu má unylé dupání po mapě v plechové krabici ve hře, ve které jsem do té doby skákal lidem na krk a svištěl celými hangáry piruetky?
Celkově je to ale pořád dosti chutná svačinka na pět, šest hodin. Steam za ni sice v plné ceně chce kolem třinácti éček, za což by se člověk normálně nažral pořádně. Jenže Terminal Cut se takřka permanentně válí v nějaké slevě, takže i peněžně to skoro pořád odpovídá ozaj té svačince. A za tu cenu vám nikdo jiný v takovém rozsahu krev, nácky a sarkastickou poloupírku v uplým latexu nenaservíruje.
Kdysi dávno jsem BloodRayne dohrával s pocitem, že je to hloupá, ošklivá a nedotažená hra, u které jsem se obstojně bavil. Teď, po letech, jsem se u ní bavil tak, že mě to samotného zaskočilo. Rozdíl nebyl ve hře, nýbrž ve mně - tentokrát jsem jí nevnucoval vlastní představy o tom, čím by měla být, a prostě přijal pravidla, která mi předkládá. Level design je pořád dost blbej, jenže každá úroveň tu ve skutečnosti existuje jen jako malý uzavřený sandbox, jehož jediným smyslem je poskytnout co nejefektnější jatka. Louisianské bažiny, argentinská základna, Gegengeist, to všechno jsou jen různé tapety pro tutéž kratochvíli: skočit, zakousnout se, rozsekat, postřílet, opakovat. A ta stále funguje. Zvlášť kouzelné je, že každý druhý nácek, na kterého Rayne skočí, okamžitě zaječí “GET HER OFF!”. Což je, uznejte, od pánů v bunkru mimořádně galantní. Jediná ženská široko daleko je přišla pozabíjet, a oni ani v posledních vteřinách života nezapomínají myslet především na její uspokojení.
Satanužel tu jsou i místa, kde se hra pořádně zadrhne. Boss fighty jsou samostatnou kapitolou absurdity. Vesměs každou speciální schopnost, od zpomalení času po Blood Rage, mají bossové nastavenou tak, že je s ní bitva naprosto triviální, a bez ní zase prakticky nezvládnutelná. Žádná střední cesta, žádná taktika, jen buď nuda, nebo zeď. A pak je tu ta pasáž, kdy mi hra posadí zadek do nacistického mecha, což je patrně jeden z nejhorších a nejnudnějších mechů v herní historii. Je pomalý, nemotorný, a hlavně úplně postrádá tu jedinou věc, která dělá BloodRayne zábavnou, totiž Rayne samotnou. Jakou hodnotu má unylé dupání po mapě v plechové krabici ve hře, ve které jsem do té doby skákal lidem na krk a svištěl celými hangáry piruetky?
Celkově je to ale pořád dosti chutná svačinka na pět, šest hodin. Steam za ni sice v plné ceně chce kolem třinácti éček, za což by se člověk normálně nažral pořádně. Jenže Terminal Cut se takřka permanentně válí v nějaké slevě, takže i peněžně to skoro pořád odpovídá ozaj té svačince. A za tu cenu vám nikdo jiný v takovém rozsahu krev, nácky a sarkastickou poloupírku v uplým latexu nenaservíruje.
The Temple of Elemental Evil: A Classic Greyhawk Adventure
Pro: Jatka v malých sandboxech pořád fungují; gore stále na dost vysoké úrovni (reakce na oddělené konkrétní končetiny místo okamžité smrti, proč už tohle nikdo nedělá?); Rayne; galantní nácci; krátké a svižné; v neustálých slevách za pár éček
Proti: Slabý level design; bossové jsou buď triviální, nebo nemožní; meh mech; čudný, nepříliš uspokojující systém střelných zbraní; melee souboj vytunilo až pokračování, i zde by nějaká ta kombíčka dost bodla