Dlouhá léta jsem K Peklu Odsouzený Srdénko považoval za dílo, které dost dobře zhernit prostě nepůjde. Následně jsem ještě delší léta celé dílo vcelku umně pustil z hlavy, víc a víc s každým novým veletrapným sequelem (jak filmovým, tak knižním, byť přiznávám, že filmy jsem se po prvních bajvoko čtyřech už neobtěžoval zhlédnout). Říkal jsem si, že takto specifické, nekompromisní kombo sexu a násilí, toho nejhlubšího údolí rozkoše s těmi nejvyššími vrcholky fyzické bolesti, těch nejodpornějších stránek lidskosti vybušených na maximum, prostě ve hře neprojde.
Zaspal jsem ovšem dobu, Saber přifičel a názorně ukázal, jak je to vlastně snadné! Stran násilí tím nejhorším atakovat hráče hned v úvodní hodince a pak už jen stabilizovat (ne-li zjemňovat), Kostru game designu postačí némlich značně nemotorně a nesmyslně zkopčit z Resident Evil (konkrétně Vesnice), stalking mechaniku zredukovat na chvilkové neměnné hoňky, přisypat lockpick minihru ze Skyrimu (nevím či spíš lol nebo wtf, to jako mělo ždímat nostalgii? Inkluze minihry, která byla zkraje minulého desetiletí příšerně nadužita, a ani před patnácti lety nikoho nebavila, je na celé hře možná to vůbec nejodvážnější!) a voilá, moderní survival horror #23 je na světě.
Byť mě ale nikdo nepřesvědčí, že tady v rámci herního návrhu velela nějaká jasná tvůrčí vize, nemůžu si moc stěžovat, protože výsledek je echt stejně velmi chutná jednohubka na dvě posezení. Samo mlátit a střílet gimpy a všelijaké další nedonošené fetišisty má samo o sobě zřetelný appeal, ale lví podíl na tom nese ta vskutku mimořádně vyvedená atmosféra, vzniknuvší z překvapivě velmi solidního designu úrovní (a především pak naprosto kulervoucího designu Labyrintu - takhle parádně jsem si ho nepředstavil ani při čtení), obstojným dějem (příběh celkově je zde ten absolutně nejlepší od první knihy a filmu, a vlastně bych se možná i hádal, že poměrně razantně i ty prvotiny předčil), a nadevše ostatní naprosto PŘESNÝCH cenobitů, kteří rovněž nikdy nikde nebyli působivější. Fakt, že se pro tuto hříčku do role Pinheada vrátil sám velký Doug Bradley, nikterak zvlášť nepřekvapí vzhledem k tomu, v jakých Déčkových hovnech se jeho kariéra už dávno utápí, ale rozhodně tento fakt stále potěší, protože s Dougovým přednesem si Pinhead po právu každou scénu, ve které je přítomen, náležitě krade pro sebe. Ale uznávám, to se mi možná jen hra nahodile hubou přec trefila na struk nostalgie.
Je to tedy herně spíš divný, ale taky krátký, se spádem, a dostatečně zábavný na to, abych si to střihnul minimálně ještě jednou, i kdyby jen pro opětovanou návštěvu Labyrintu.
P.s.: Rojí se otázky, jak je možný, že péro tu ukážou na férovku a pipina přitom žádná. Mé osobní pocity okolo cenzury, nahoty, a konkrétních požadavků na ratingy stranou - Vymodelovat a otexturovat jednoho statického zvadlíka na jednu rychlou scénu, třebaže jen pro nějaký povrchní shock value, JE značně jednodušší, než vymodelovat detailnější přesvědčivý ženský genitál; u těch je daleko snadnější tam vrazit jen texturu, a tato textura tu rozhodně existuje, byť většinou zahalena stínem nebo pokryta krví. Pokud by měla být 'viditelnější', už by si to zřejmě žádalo drsnější vyobrazení poškození, v kterémžto případě by to v Americe nikdy nedostalo rating M.
Zaspal jsem ovšem dobu, Saber přifičel a názorně ukázal, jak je to vlastně snadné! Stran násilí tím nejhorším atakovat hráče hned v úvodní hodince a pak už jen stabilizovat (ne-li zjemňovat), Kostru game designu postačí némlich značně nemotorně a nesmyslně zkopčit z Resident Evil (konkrétně Vesnice), stalking mechaniku zredukovat na chvilkové neměnné hoňky, přisypat lockpick minihru ze Skyrimu (nevím či spíš lol nebo wtf, to jako mělo ždímat nostalgii? Inkluze minihry, která byla zkraje minulého desetiletí příšerně nadužita, a ani před patnácti lety nikoho nebavila, je na celé hře možná to vůbec nejodvážnější!) a voilá, moderní survival horror #23 je na světě.
Byť mě ale nikdo nepřesvědčí, že tady v rámci herního návrhu velela nějaká jasná tvůrčí vize, nemůžu si moc stěžovat, protože výsledek je echt stejně velmi chutná jednohubka na dvě posezení. Samo mlátit a střílet gimpy a všelijaké další nedonošené fetišisty má samo o sobě zřetelný appeal, ale lví podíl na tom nese ta vskutku mimořádně vyvedená atmosféra, vzniknuvší z překvapivě velmi solidního designu úrovní (a především pak naprosto kulervoucího designu Labyrintu - takhle parádně jsem si ho nepředstavil ani při čtení), obstojným dějem (příběh celkově je zde ten absolutně nejlepší od první knihy a filmu, a vlastně bych se možná i hádal, že poměrně razantně i ty prvotiny předčil), a nadevše ostatní naprosto PŘESNÝCH cenobitů, kteří rovněž nikdy nikde nebyli působivější. Fakt, že se pro tuto hříčku do role Pinheada vrátil sám velký Doug Bradley, nikterak zvlášť nepřekvapí vzhledem k tomu, v jakých Déčkových hovnech se jeho kariéra už dávno utápí, ale rozhodně tento fakt stále potěší, protože s Dougovým přednesem si Pinhead po právu každou scénu, ve které je přítomen, náležitě krade pro sebe. Ale uznávám, to se mi možná jen hra nahodile hubou přec trefila na struk nostalgie.
Je to tedy herně spíš divný, ale taky krátký, se spádem, a dostatečně zábavný na to, abych si to střihnul minimálně ještě jednou, i kdyby jen pro opětovanou návštěvu Labyrintu.
P.s.: Rojí se otázky, jak je možný, že péro tu ukážou na férovku a pipina přitom žádná. Mé osobní pocity okolo cenzury, nahoty, a konkrétních požadavků na ratingy stranou - Vymodelovat a otexturovat jednoho statického zvadlíka na jednu rychlou scénu, třebaže jen pro nějaký povrchní shock value, JE značně jednodušší, než vymodelovat detailnější přesvědčivý ženský genitál; u těch je daleko snadnější tam vrazit jen texturu, a tato textura tu rozhodně existuje, byť většinou zahalena stínem nebo pokryta krví. Pokud by měla být 'viditelnější', už by si to zřejmě žádalo drsnější vyobrazení poškození, v kterémžto případě by to v Americe nikdy nedostalo rating M.
