Koncept, že za jeden den se toho dá stihnout jen tolik, mě okamžitě zaujal. Muset se rozhodnout, jestli se věnovat tomu či onomu, a odemknout si tak cesty unikátní pro můj průchod, zatímco se mi znepřístupní ty, na které jsem čas neměl, mi znělo jako dobré RPG.
Ve skutečnosti výše napsané platí jen pro prolog. Ve zbytku hry se dilema, jestli jít plnit jeden nebo druhý plnohodnotný quest, promění na dilema, jestli jít plnit plnohodnotný quest nebo bezduchou aktivitu. Přičemž času je dost na všechno podstatné a ještě mnohem víc.
Zklamání chtělo by se říct, ale vlastně mě tento mechanismus i tak bavil. Byť iluzorní, přeci jen vytvářel pocit časového presu, který jistě musel Coen při záchraně své rodiny zažívat. Pomáhal mi také si lépe plánovat herní náplň (a nevěnovat se právě oněm bezduchým aktivitám, k čemuž bych jinak jako notorický vyzobávač mohl mít sklon) a kontrolovaně přecházet mezi dnem a nocí.
Právě ony dvě polohy – lidská a upírská – mi hraní zpestřovaly víc, než bych původně čekal. Ve dne se procházíte ulicemi a krmíte se jablíčkama, v noci poskakujete po střechách a krmíte se… tělíčkama.
Hlavní rozdíl ale spočívá v lehce neohrabaném soubojovém systému. Ve dne vám jsou k dispozici mocné čarodějnické schopnosti, zatímco v noci ty upírské. Základem všeho je ale šerm s důrazem na směrové vykrývání, potažmo uhýbání, a trestání soupeře kritickými, opět směrovými, údery. Když si ho ale po několika hodinách (spíš desítkách) konečně osvojíte, je radost na onen tanec smrti pohledět, ať už třímáte meč nebo cupujete nepřátele holýma rukama. Kór na imerzivní obtížnost Duelist, kterou doporučuji všemi deseti drápy z deseti.
Když se ale řekne hra od veteránů Zaklínače, bavíme se o psaní a volbách. I v tomhle ohledu je hra žel mírně nedopečená. Dialogy občas skřípou, volby jsou často přímočaré. Reaktivita světa někdy příkladná (viz Brencisovy výnosy, které mohou vést až k uzavření města), jindy nijaká (všem je třeba tak nějak jedno, že jste na věčnost poslali některého z bojarů). Přesto ale oceňuji psychologicky propracované, morálně nečernobílé postavy, třebaže ani zde se klišé úplně nevyhneme.
Za chytré rozhodnutí nicméně považuji zasadit hru do reálných kulis Evropy 14. století ozvláštněných o fantasy prvky. Upíry počínaje, humanoidními kozami a kozatými vílami konče. Údolí Sangora a jeho hlavní město Svartrau jsou dostatečně rozmanité a umělecky podmanivé oblasti, které dají vzpomenout třeba na zaklínačský Velen. Toho vám připomene i bravurní hudba, kterou by bylo hřích nezmínit.
Myslím, že se jedná o velmi dobrý start snad velké ságy s obrovským potenciálem. A nemluvím jen o sequelech, ale i prequelech či spin-offech. Základy jsou to velmi bytelné, tak teď to jen nepokozit.
Ve skutečnosti výše napsané platí jen pro prolog. Ve zbytku hry se dilema, jestli jít plnit jeden nebo druhý plnohodnotný quest, promění na dilema, jestli jít plnit plnohodnotný quest nebo bezduchou aktivitu. Přičemž času je dost na všechno podstatné a ještě mnohem víc.
Zklamání chtělo by se říct, ale vlastně mě tento mechanismus i tak bavil. Byť iluzorní, přeci jen vytvářel pocit časového presu, který jistě musel Coen při záchraně své rodiny zažívat. Pomáhal mi také si lépe plánovat herní náplň (a nevěnovat se právě oněm bezduchým aktivitám, k čemuž bych jinak jako notorický vyzobávač mohl mít sklon) a kontrolovaně přecházet mezi dnem a nocí.
Právě ony dvě polohy – lidská a upírská – mi hraní zpestřovaly víc, než bych původně čekal. Ve dne se procházíte ulicemi a krmíte se jablíčkama, v noci poskakujete po střechách a krmíte se… tělíčkama.
Hlavní rozdíl ale spočívá v lehce neohrabaném soubojovém systému. Ve dne vám jsou k dispozici mocné čarodějnické schopnosti, zatímco v noci ty upírské. Základem všeho je ale šerm s důrazem na směrové vykrývání, potažmo uhýbání, a trestání soupeře kritickými, opět směrovými, údery. Když si ho ale po několika hodinách (spíš desítkách) konečně osvojíte, je radost na onen tanec smrti pohledět, ať už třímáte meč nebo cupujete nepřátele holýma rukama. Kór na imerzivní obtížnost Duelist, kterou doporučuji všemi deseti drápy z deseti.
Když se ale řekne hra od veteránů Zaklínače, bavíme se o psaní a volbách. I v tomhle ohledu je hra žel mírně nedopečená. Dialogy občas skřípou, volby jsou často přímočaré. Reaktivita světa někdy příkladná (viz Brencisovy výnosy, které mohou vést až k uzavření města), jindy nijaká (všem je třeba tak nějak jedno, že jste na věčnost poslali některého z bojarů). Přesto ale oceňuji psychologicky propracované, morálně nečernobílé postavy, třebaže ani zde se klišé úplně nevyhneme.
Za chytré rozhodnutí nicméně považuji zasadit hru do reálných kulis Evropy 14. století ozvláštněných o fantasy prvky. Upíry počínaje, humanoidními kozami a kozatými vílami konče. Údolí Sangora a jeho hlavní město Svartrau jsou dostatečně rozmanité a umělecky podmanivé oblasti, které dají vzpomenout třeba na zaklínačský Velen. Toho vám připomene i bravurní hudba, kterou by bylo hřích nezmínit.
Myslím, že se jedná o velmi dobrý start snad velké ságy s obrovským potenciálem. A nemluvím jen o sequelech, ale i prequelech či spin-offech. Základy jsou to velmi bytelné, tak teď to jen nepokozit.
