Medal of Honor je mrtvá série, která vytvořila můj nejoblíbenější žánr arkádových vojenských stříleček z pohledu první osoby. Ale třeba nové vedení EA udělá nějaké čáry máry a přivede zpátky naše milované hry.
I po letech je takhle hra naprostá paráda, vlastně je to ještě lepší zážitek než před lety. Já si hru vůbec nepamatoval, a proto mě uzemnil ten skvělý gunplay, zvuky, animace. Trošku jsem se bál, když jsem tu viděl 70 %, ale já samozřejmě respektuji vaše názory... vy nevděční trumbelíni :D
Zamrzí, že oproti rozehranému Pacific Assault hra moc nejede narativ. Žádný hlavní příběh, postavy a minimum filmečků. Prostě po minutě nějakého povinného tlachání v letadle už skáčete na hlavu fritzům. Můžete přistát, kde na mapě chcete (třeba na střeše, hra nemá neviditelné překážky) a dělat si úkoly v libovolném pořadí. Tahle nelinearita je i není fajn. Hra tím přichází o zrežírovanou akci. Ona tam je, ne že by nebyla. Například v první misi v Itálii, když se přiblížíte k danému úkolu, tak se zapne cutscéna, kde váš serža řekne, že je to pěkně v hajzlu, protože už nebojujete proti Italům, ale proti Němcům, kteří se trefit umí :D Ale prostě žádný ucelený, filmový Call of Duty zážitek nečekat. Jistě asi to nemá památné momenty jako má Call of Duty 2, která má... ehm... co má vlastně takové CoD2? Kapitána Pricea!
Tahle hra je o gameplayi. A ten má bez nadsázky fakt suprový. Ty zbraně jsou fakt mňamka a mají i jednoduchou, ale velice funkční odměnu za používání v podobě fajn upgradu zbraní, kdy dostanete větší zásobník, optiku, nebo granátometu. A nutí to používat a levelovat víc zbraní a ne jen tu božskou STG44. Fritzové reagují správně na zásahy, umí se krýt a nejsou vůbec tupí. Líbí se mi, že postava se pohybuje plynule, ale přitom přes myš a klávesnici cítíte jistou váhu. Když se setkáte se snipery, tak vystřelí a mění pozici, ne jako v jiných hrách, kde stojí na místě a čekají na headshot od hráče. Bojiště opravdu působí dobře, nepřátelé nestřílí jen na vás, ale i na spojence. Když vybuchne granát u nepřítele, nebo u spojence, tak mu ulítne helma, nebo čapka.
Co se týče audiovizuálu, tak hra vypadá a zní suprově. I když je hra super plynulá od začátku, doporučuji vypnout post-processy a je třeba se trošku pohrabat v souborech.
Ani náhodou to však není dokonalá gamesa, absence příběhu a postav zamrzí. Navíc poslední mise je nepřehledná a těžká, občas zlobil výtah v této vertikální mapě, který byl zabugovaný. K tomu moc nepomáhá, proč někteří vojáci po vás střílí panzerschreckem a další voják má být jako nějaký obněnec s kulometem a přežije 5 headshotů, nevím, proč autoři dali tyhle Wolfenstein prvky do klasické ww2 hry.
Hru můžu doporučit. Narozdíl třeba od předchozího Pacific Assault, který se ze začátku zdál filmový, se supr mechanikami a detaily, ale brzy tomu došlo dech. Tohle v Airborne není, tady si budete 3 hodiny chrochtat s fakt bezkonkurenční střelbou a pak je konec. A i když to často neříkám, hra by snesla třeba o hodku či dvě víc, protože se hrála prostě dobře.
I po letech je takhle hra naprostá paráda, vlastně je to ještě lepší zážitek než před lety. Já si hru vůbec nepamatoval, a proto mě uzemnil ten skvělý gunplay, zvuky, animace. Trošku jsem se bál, když jsem tu viděl 70 %, ale já samozřejmě respektuji vaše názory... vy nevděční trumbelíni :D
Zamrzí, že oproti rozehranému Pacific Assault hra moc nejede narativ. Žádný hlavní příběh, postavy a minimum filmečků. Prostě po minutě nějakého povinného tlachání v letadle už skáčete na hlavu fritzům. Můžete přistát, kde na mapě chcete (třeba na střeše, hra nemá neviditelné překážky) a dělat si úkoly v libovolném pořadí. Tahle nelinearita je i není fajn. Hra tím přichází o zrežírovanou akci. Ona tam je, ne že by nebyla. Například v první misi v Itálii, když se přiblížíte k danému úkolu, tak se zapne cutscéna, kde váš serža řekne, že je to pěkně v hajzlu, protože už nebojujete proti Italům, ale proti Němcům, kteří se trefit umí :D Ale prostě žádný ucelený, filmový Call of Duty zážitek nečekat. Jistě asi to nemá památné momenty jako má Call of Duty 2, která má... ehm... co má vlastně takové CoD2? Kapitána Pricea!
Tahle hra je o gameplayi. A ten má bez nadsázky fakt suprový. Ty zbraně jsou fakt mňamka a mají i jednoduchou, ale velice funkční odměnu za používání v podobě fajn upgradu zbraní, kdy dostanete větší zásobník, optiku, nebo granátometu. A nutí to používat a levelovat víc zbraní a ne jen tu božskou STG44. Fritzové reagují správně na zásahy, umí se krýt a nejsou vůbec tupí. Líbí se mi, že postava se pohybuje plynule, ale přitom přes myš a klávesnici cítíte jistou váhu. Když se setkáte se snipery, tak vystřelí a mění pozici, ne jako v jiných hrách, kde stojí na místě a čekají na headshot od hráče. Bojiště opravdu působí dobře, nepřátelé nestřílí jen na vás, ale i na spojence. Když vybuchne granát u nepřítele, nebo u spojence, tak mu ulítne helma, nebo čapka.
Co se týče audiovizuálu, tak hra vypadá a zní suprově. I když je hra super plynulá od začátku, doporučuji vypnout post-processy a je třeba se trošku pohrabat v souborech.
Ani náhodou to však není dokonalá gamesa, absence příběhu a postav zamrzí. Navíc poslední mise je nepřehledná a těžká, občas zlobil výtah v této vertikální mapě, který byl zabugovaný. K tomu moc nepomáhá, proč někteří vojáci po vás střílí panzerschreckem a další voják má být jako nějaký obněnec s kulometem a přežije 5 headshotů, nevím, proč autoři dali tyhle Wolfenstein prvky do klasické ww2 hry.
Hru můžu doporučit. Narozdíl třeba od předchozího Pacific Assault, který se ze začátku zdál filmový, se supr mechanikami a detaily, ale brzy tomu došlo dech. Tohle v Airborne není, tady si budete 3 hodiny chrochtat s fakt bezkonkurenční střelbou a pak je konec. A i když to často neříkám, hra by snesla třeba o hodku či dvě víc, protože se hrála prostě dobře.
