Takto syrové emoce strachu z filmu prostě nikdy nevymáčknete. Hry zase jednou ukazují, jak neuvěřitelně silný potenciál mají jako médium.
Už dlouho jsem nezažil takový živočišný, pudový - nebo jak to vlastně nazvat - strach jako během začátků Resident Evil 7. Sám doma, temný pokoj, prostorový zvuk, velká OLED televize a s každým krokem vpřed čistá hrůza. Vůbec přitom nešlo o lekačky. Bylo to, jako by hra vytáhla všechny ty strachy z dětství, kdy jsme koukali na béčkové texaské masakry nebo na pro naše mladé mozečky naprosto nepochopitelné epizody Akt X s vidláky, kteří byli schopní rozřezat vlastní matku, aby měli co jíst. Tyhle obrazy byly někde hluboko uspané a Resident Evil 7 je vytáhl zpátky na povrch. Vznikl z toho naprosto unikátní zážitek z pohledu vlastních očí, kdy máte mnohem větší strach z prázdného domu a toho, co může přijít, než ze samotných setkání s nepřáteli.
Hrozně jsem ocenil, jak civilně a relativně realisticky se hra zpočátku tváří. Mnohem víc navazuje na atmosféru Condemned než na klasický zombie survival. A vlastně jí to neskutečně sedne. Je to nepřenositelná zkušenost, ale podle recenzí se zdá, že tyhle pocity sdílelo hodně lidí.
Poměrně podstatná první část hry vlastně nemá jasně ohraničené herní mechanismy, takže ji ani tak nehrajete, jako spíš prožíváte. Má to svoje kouzlo, protože se na ni najednou nemůžete dívat jako na soubor mechanik, u kterých vždy přesně víte, co očekávat. Žádné "tady mám náboje", "tady budou nepřátelé", "když udělám tohle, stane se tamto". Všechno je totálně neznámé, nečekané a originální. A právě to má obrovský dopad na vaše pocity. Věřím, že to byl od tvůrců promyšlený záměr, a ne jen šťastná náhoda.
Tenhle přístup samozřejmě nejde táhnout celou hru a ani to není cílem. Postupně se Resident Evil 7 promění ve vskutku věrnou Resident Evil hratelnost. V komorních prostředích prozkoumáváte detailní malé světy plné hádanek, zákoutí, sbírání předmětů a menších, ale zapamatovatelných setkání. Do hry začnete mnohem víc vidět, více očekávat a číst její pravidla. Prvotní syrové nadšení sice postupně mizí, ale nahrazuje ho nijak méně kvalitní poctivá Resident Evil hratelnost, kterou zbožňuji už od prvního dílu. To důkladné vymetání každé místnosti, neustálé vracení se a objevování nových možností. Škoda jen, že tu chybí známé obarvování místností na červenou a modrou. Alternativa tu sice je, ale nejsem jejím fanouškem.
Samostatnou kapitolou je závěr na lodi a celkové finále příběhu. Tam se Resident Evil 7 stane tím "pravým" Residentem - s béčkovým příběhem a přehnanými, nerealistickými bossy. Jenže právě tohle tahle hra podle mě vůbec nepotřebuje. Je to škoda. Nijak jí to nevyčítám, spousta fanoušků od série něco takového určitě očekává. Na druhou stranu, kdyby hra zůstala ve šlépějích svých prvních dvou třetin, bylo by to podle mě ještě silnější.
Vlastně mě během hraní napadlo, že by bylo naprosto epické mít hru ve stylu Akt X, která by si z Resident Evil 7 vzala hodně inspirace. Velkou část hry jsem měl pocit, že něco takového právě hraju. A byl to jeden z nejsilnějších herních zážitků, jaké jsem kdy měl.
Čím déle pak člověk hraje, tím víc se vytrácí napětí z nedostatku nábojů. Ale to mám vlastně u každého Resident Evilu. Asi prostě moc hromadím. Ne... rozhodně moc hromadím.
Trošku zklamáním je pak často propíraný prostorový zvuk pro sluchátka, který by měl být binaurální, respektive by ho měl velmi dobře simulovat. Je to interní variace na Dolby Atmos for Headphones nebo Sony Tempest. Nevím, jak obstojí ve srovnání s konkurencí při použití sluchátek, ale rozhodně je lepší než obyčejné stereo a také lepší než Windows Sonic for Headphones. Na kvalitní 5.1 reproduktory ale prostě nemá.
Nepomáhá tomu ani chaos kolem nastavení. Ve skutečnosti můžete zapnout 3D Audio i při použití 5.1 reproduktorů, hra ale vůbec nevysvětlí, co tím přesně myslí, a internet je z toho zmatený úplně stejně. Po řadě testů, kdy je jasně slyšet, že se zvuk pokaždé chová jinak - ale pokaždé trochu špatně - zůstane člověk spíš zklamaný.
Osobně bych každopádně doporučil kvalitní 5.1 sound systém a ve hře 3D Audio vypnout. Za mě je to nejlepší varianta.
Stejně tak doporučuji malou utilitku, díky které si můžete jednoduše zvýšit FOV a aktivovat DLSS. To je naprostý game changer, hlavně když DLSS přepnete do režimu DLAA. Dostanete tak jednu z nejlepších forem vyhlazování obrazu a výsledek je opravdu nádherný.
HDR je pak kapitola sama pro sebe. Nastavení je, stejně jako u předchozích her, doslova za trest. Obraz je sice jednoznačně lepší a z OLED panelu hra výrazně těží, jenže tvůrci se z uměleckých důvodů opět rozhodli často nahrazovat skutečnou černou šedou. Kvůli tomu máte místy pocit, jako byste hráli na prosvítající LCD televizi. Naštěstí to neplatí všude, takže řada prostředí vypadá nádherně... pokud se to tedy dá o domě Bakerových vůbec říct. :)
Hráno včetně všech DLC, které hodnotím kladně za snahu přistoupit k tomu kreativně, i když mi výsledky ne vždy sedly.
Už dlouho jsem nezažil takový živočišný, pudový - nebo jak to vlastně nazvat - strach jako během začátků Resident Evil 7. Sám doma, temný pokoj, prostorový zvuk, velká OLED televize a s každým krokem vpřed čistá hrůza. Vůbec přitom nešlo o lekačky. Bylo to, jako by hra vytáhla všechny ty strachy z dětství, kdy jsme koukali na béčkové texaské masakry nebo na pro naše mladé mozečky naprosto nepochopitelné epizody Akt X s vidláky, kteří byli schopní rozřezat vlastní matku, aby měli co jíst. Tyhle obrazy byly někde hluboko uspané a Resident Evil 7 je vytáhl zpátky na povrch. Vznikl z toho naprosto unikátní zážitek z pohledu vlastních očí, kdy máte mnohem větší strach z prázdného domu a toho, co může přijít, než ze samotných setkání s nepřáteli.
Hrozně jsem ocenil, jak civilně a relativně realisticky se hra zpočátku tváří. Mnohem víc navazuje na atmosféru Condemned než na klasický zombie survival. A vlastně jí to neskutečně sedne. Je to nepřenositelná zkušenost, ale podle recenzí se zdá, že tyhle pocity sdílelo hodně lidí.
Poměrně podstatná první část hry vlastně nemá jasně ohraničené herní mechanismy, takže ji ani tak nehrajete, jako spíš prožíváte. Má to svoje kouzlo, protože se na ni najednou nemůžete dívat jako na soubor mechanik, u kterých vždy přesně víte, co očekávat. Žádné "tady mám náboje", "tady budou nepřátelé", "když udělám tohle, stane se tamto". Všechno je totálně neznámé, nečekané a originální. A právě to má obrovský dopad na vaše pocity. Věřím, že to byl od tvůrců promyšlený záměr, a ne jen šťastná náhoda.
Tenhle přístup samozřejmě nejde táhnout celou hru a ani to není cílem. Postupně se Resident Evil 7 promění ve vskutku věrnou Resident Evil hratelnost. V komorních prostředích prozkoumáváte detailní malé světy plné hádanek, zákoutí, sbírání předmětů a menších, ale zapamatovatelných setkání. Do hry začnete mnohem víc vidět, více očekávat a číst její pravidla. Prvotní syrové nadšení sice postupně mizí, ale nahrazuje ho nijak méně kvalitní poctivá Resident Evil hratelnost, kterou zbožňuji už od prvního dílu. To důkladné vymetání každé místnosti, neustálé vracení se a objevování nových možností. Škoda jen, že tu chybí známé obarvování místností na červenou a modrou. Alternativa tu sice je, ale nejsem jejím fanouškem.
Samostatnou kapitolou je závěr na lodi a celkové finále příběhu. Tam se Resident Evil 7 stane tím "pravým" Residentem - s béčkovým příběhem a přehnanými, nerealistickými bossy. Jenže právě tohle tahle hra podle mě vůbec nepotřebuje. Je to škoda. Nijak jí to nevyčítám, spousta fanoušků od série něco takového určitě očekává. Na druhou stranu, kdyby hra zůstala ve šlépějích svých prvních dvou třetin, bylo by to podle mě ještě silnější.
Vlastně mě během hraní napadlo, že by bylo naprosto epické mít hru ve stylu Akt X, která by si z Resident Evil 7 vzala hodně inspirace. Velkou část hry jsem měl pocit, že něco takového právě hraju. A byl to jeden z nejsilnějších herních zážitků, jaké jsem kdy měl.
Čím déle pak člověk hraje, tím víc se vytrácí napětí z nedostatku nábojů. Ale to mám vlastně u každého Resident Evilu. Asi prostě moc hromadím. Ne... rozhodně moc hromadím.
Trošku zklamáním je pak často propíraný prostorový zvuk pro sluchátka, který by měl být binaurální, respektive by ho měl velmi dobře simulovat. Je to interní variace na Dolby Atmos for Headphones nebo Sony Tempest. Nevím, jak obstojí ve srovnání s konkurencí při použití sluchátek, ale rozhodně je lepší než obyčejné stereo a také lepší než Windows Sonic for Headphones. Na kvalitní 5.1 reproduktory ale prostě nemá.
Nepomáhá tomu ani chaos kolem nastavení. Ve skutečnosti můžete zapnout 3D Audio i při použití 5.1 reproduktorů, hra ale vůbec nevysvětlí, co tím přesně myslí, a internet je z toho zmatený úplně stejně. Po řadě testů, kdy je jasně slyšet, že se zvuk pokaždé chová jinak - ale pokaždé trochu špatně - zůstane člověk spíš zklamaný.
Osobně bych každopádně doporučil kvalitní 5.1 sound systém a ve hře 3D Audio vypnout. Za mě je to nejlepší varianta.
Stejně tak doporučuji malou utilitku, díky které si můžete jednoduše zvýšit FOV a aktivovat DLSS. To je naprostý game changer, hlavně když DLSS přepnete do režimu DLAA. Dostanete tak jednu z nejlepších forem vyhlazování obrazu a výsledek je opravdu nádherný.
HDR je pak kapitola sama pro sebe. Nastavení je, stejně jako u předchozích her, doslova za trest. Obraz je sice jednoznačně lepší a z OLED panelu hra výrazně těží, jenže tvůrci se z uměleckých důvodů opět rozhodli často nahrazovat skutečnou černou šedou. Kvůli tomu máte místy pocit, jako byste hráli na prosvítající LCD televizi. Naštěstí to neplatí všude, takže řada prostředí vypadá nádherně... pokud se to tedy dá o domě Bakerových vůbec říct. :)
Hráno včetně všech DLC, které hodnotím kladně za snahu přistoupit k tomu kreativně, i když mi výsledky ne vždy sedly.
Pro: extrémně strašidelné (i bez lekaček); téměř zapomenutá atmosféra podobná hrám jako Condemned: Criminal Origins; originální RE hratelnost; audiovizuál;
Proti: trapné typické Resident Evil vyústění a zbéčkovatění příběhu; chybějící barvení mapy; nepřehledné audio nastavení; mezery ve využití HDR