Hurá. Pragmata po necelých 6 letech vyvázla ze spárů vývojového pekla. “Take this!”
Oznamující trailer z roku 2020 na mě působil, jako by vyšel z nějakého nápadu Hidea Kojimy. Dokonce i postava astronauta svým designem připomíná maskota Ludense. Prochází pustými ulicemi New Yorku a prozkoumává prostředí, když tu narazí na osamělou holčičku. Oba vzhlédnou k obloze, kde je vidět jiná planeta, a najednou se obloha rozbije na tisíce kusů. Nejsou totiž na Zemi, ale na vesmírné stanici do níž narazil satelit. Vesmírné vakuum začne všechno vysávat, včetně obou protagonistů. Podaří se jim aktivovat záchrannou síť a dopadnou na povrch Měsíce, našeho Měsíce. A ona planeta, na kterou se dříve koukali, je Země. KONEC
Samotný trailer ve mně vyvolal vlnu nadšení, ale i spoustu otázek ohledně příběhu. Čekal jsem nějaký filozofický mind f***. Něco na úrovni mrtvých dětí spojující Břehy ze záhrobí, ale jen ve vesmíru. Zkrátka toho Kojimu. Překvapivě se tohle nekoná a překvapivě mi to nakonec vůbec nevadilo. Protože Pragmata je v jádru hlavně hrou a více se podobá hrám z dob PS2 a počátkům PS3, a zároveň pojí moderní trendy.
Oceňuju celkovou svižnost příběhu, která jde ruku v ruce s hratelností. Samotná zápletka je sice už stokrát viděná a předvídatelná, ale stojí pevně na ústřední dvojici – vesmírném opraváři Hughovi a androidí holčičce Dianě. Tohle duo se může zařadit hned vedle ostatních „taťkovských simulátorů“ typu The Last of Us nebo God of War (2018). Velmi rychle jsem si obě postavy oblíbil. Bavilo mě poslouchat jejich konverzace, které vedou při průzkumu lunární základny. Neustále si mají co říct a Diana má plno dotazů ohledně toho, jaké to je žít na Zemi. Stejně tak mě bavilo pozorovat její reakce na dárečky, které jí můžete dát v podobě REM (Read Earth Memory).
Hratelnostně se jedná o povedenou metroidvanii, která klade důraz na průzkum prostředí a environmentální hádanky. Nesnaží se hráče zahltit zbytečným a neužitečným sbíráním předmětů. Ano, jsou zde klasické deníkové záznamy nezvěstných vědců à la Resident Evil, hra se ale více zaměřuje na odměny v podobě různých upgradů a modifikátorů. A že jich je spousta až do konce hry! Bavilo mě se postupně vracet do dříve navštívených lokací a zkoušet, co a kde se ještě dá najít.
Rozhodně jsem zvědavý, s čím Capcom přijde v případném pokračování.
PS: Nakonec tam ten Kojima trochu je. Režisér hry Yonghee Cho dříve pracoval na Metal Gear Rising.
Oznamující trailer z roku 2020 na mě působil, jako by vyšel z nějakého nápadu Hidea Kojimy. Dokonce i postava astronauta svým designem připomíná maskota Ludense. Prochází pustými ulicemi New Yorku a prozkoumává prostředí, když tu narazí na osamělou holčičku. Oba vzhlédnou k obloze, kde je vidět jiná planeta, a najednou se obloha rozbije na tisíce kusů. Nejsou totiž na Zemi, ale na vesmírné stanici do níž narazil satelit. Vesmírné vakuum začne všechno vysávat, včetně obou protagonistů. Podaří se jim aktivovat záchrannou síť a dopadnou na povrch Měsíce, našeho Měsíce. A ona planeta, na kterou se dříve koukali, je Země. KONEC
Samotný trailer ve mně vyvolal vlnu nadšení, ale i spoustu otázek ohledně příběhu. Čekal jsem nějaký filozofický mind f***. Něco na úrovni mrtvých dětí spojující Břehy ze záhrobí, ale jen ve vesmíru. Zkrátka toho Kojimu. Překvapivě se tohle nekoná a překvapivě mi to nakonec vůbec nevadilo. Protože Pragmata je v jádru hlavně hrou a více se podobá hrám z dob PS2 a počátkům PS3, a zároveň pojí moderní trendy.
Oceňuju celkovou svižnost příběhu, která jde ruku v ruce s hratelností. Samotná zápletka je sice už stokrát viděná a předvídatelná, ale stojí pevně na ústřední dvojici – vesmírném opraváři Hughovi a androidí holčičce Dianě. Tohle duo se může zařadit hned vedle ostatních „taťkovských simulátorů“ typu The Last of Us nebo God of War (2018). Velmi rychle jsem si obě postavy oblíbil. Bavilo mě poslouchat jejich konverzace, které vedou při průzkumu lunární základny. Neustále si mají co říct a Diana má plno dotazů ohledně toho, jaké to je žít na Zemi. Stejně tak mě bavilo pozorovat její reakce na dárečky, které jí můžete dát v podobě REM (Read Earth Memory).
Hratelnostně se jedná o povedenou metroidvanii, která klade důraz na průzkum prostředí a environmentální hádanky. Nesnaží se hráče zahltit zbytečným a neužitečným sbíráním předmětů. Ano, jsou zde klasické deníkové záznamy nezvěstných vědců à la Resident Evil, hra se ale více zaměřuje na odměny v podobě různých upgradů a modifikátorů. A že jich je spousta až do konce hry! Bavilo mě se postupně vracet do dříve navštívených lokací a zkoušet, co a kde se ještě dá najít.
Rozhodně jsem zvědavý, s čím Capcom přijde v případném pokračování.
PS: Nakonec tam ten Kojima trochu je. Režisér hry Yonghee Cho dříve pracoval na Metal Gear Rising.
