Thief se mi dlouho vyhýbal. Těžko říct proč. Práci Looking Glass Studios cením velmi vysoko a koncept Thiefa mi bytostně sedí. Kdyby to jen trochu šlo, tak bych se snažil hrát stealthově i DOOMa. Přesto jsem se k němu dostal až více než čtvrt století po vydání.

Popisovat herní mechaniky je zbytečné, protože je každý zná. Thief vzal strategii, která byla ve videohrách úplně od počátku a udělal z ní životní nutnost. Na své si přijdou ti, kteří před jakoukoliv akcí obsedantně prozkoumávají okolí, před každým útokem zvažují rizika a především se úzkostlivě snaží, aby nebyli vystaveni nebezpečí. Jestli hrajete střílečky nejraději se snajperkou, Thief je přesně pro vás. Jestli se chcete Deus Exem proplížit a nepřátele omráčit, budete tu jako doma. Jestli se ve Far Cry snažíte boji vyhnout, tak to vypněte a zkuste Thiefa.

Velkým kladem hry jsou rozlehlé mapy, i když se znalostí správné cesty překvapivě krátké. Na první pohled ovšem můžou být až zastrašující, protože kvůli své velikostí působí nepřehledně a vypadají nepřekonatelně. Ve skutečnosti jejich rozloha obtížnost snižuje. Thief se částečně podobá Deus Ex, protože nabízí víc cest k cíli. Otravný strážce patrolující v klíčové chodbě se dá obejít - za cenu delší trasy, ale s menším celkovým rizikem. Nebo může hráč postupně zvýšit šanci na jeho omráčení - například uhašením zrádných pochodní. Další možností je odlákání pozornosti a využití rozruchu. Barbarskou variantou je potom přímý útok. Mrtvoly nemluví a mrtvoly odtažené do temného kouta nezpůsobí poplach. Kdyby byly mapy nahuštěné, všechno by bylo o dost těžší.

Což se perfektně ukázalo v levelu Katedrála, v originále příhodně nazvaná The Haunted Cathedral, protože mě ve snech strašila dvě noci. Potom jsem ztratil nervy, opustil své předsevzetí projít hrou bez jediného úmrtí a celou Katedrálu od zvonice po nejspodnější sklepení bez skrupulí vymlátil. Tady se zřejmě oddělovalo zrno od plev. Zážitek ze hry novou strategií naštěstí neutrpěl, protože i tenhle postup vyžadoval pečlivé plánování a zvažování rizika. Stačila jedna chyba a následovala smrt. Bohužel mi přišlo, že postupem času kvalita map upadala. Level Escape byl mizerný a Strange Bedfellows jen o málo lepší. Mapy přidané v Goldu si naštěstí vysokou úroveň udržely.

Postup hrou - kromě příjemného pocitu překonaných překážek, odměňuje hráče i výborným příběhem. Ten je zasazený do světa, který mi připomněl mé milované Arcanum: Of Steamworks and Magick Obscura, i když technologie je tu upozaděná na úkor magie. Mise nejsou náhodné, ale sledují příběhovou linii, která mi přišla propracovaná a dostatečně vtahující, aby můj zájem udržela až do úplného konce. Přesto musím říct, že Deus Ex nabídl lepší zápletku a System Shock 2 měl silnější momenty a hutnější atmosféru. Samotný fakt, že k posouzení Thiefa musím vytáhnout tak silný kalibr, ovšem znamená, že se pohybujeme u stropu potenciálu.

Thief je vynikající hra. Abych měl srovnání kompletní, tak Deus Ex cením výš z hlediska příběhu, komplexnosti mechanik i vytvořených reálií. System Shock 2 pak předčí Thiefa prakticky ve všem, kromě různorodosti levelů. Hra jako samotná si ovšem zaslouží většinu obdivu, kterého se jí dostalo. Pobavilo mě ale, že se Thiefovi podařilo to, co se nestalo za celou mou herní kariéru - totiž že mě plížení a útoky ze zálohy unavily. Místo abych okamžitě rozehrál druhý díl, který jsem po opojení prvními misemi koupil, začal jsem se poohlížet po něčem přímočařejším.