Hraní starých her u mě vyvolává spousty nostalgických vzpomínek a nejinak je tomu i u Henry's House, kterého jsem jako kluk hrával na Atari s černobílou televizí. Nyní jsem si hru zopakoval na emulátoru a ještě jsem si k tomu v rámci Herní výzvy přidal i verzi pro Commodore 64, která vyšla v roce mého narození.
Hra svou jednoduchou grafikou a příjemnou úvodní melodií inklinuje k tomu, že se bude jednat o lehkou casual záležitost. V tomto případě ale zdání klame. Hra tvrdě trestá každý nedovolený dotek a to nejen od pohybujících se předmětů, ale i od statických stěn. Průchody mezi všemi těmito překážkami jsou pak někdy hodně natěsno. Navíc jsou dostupné pouhopouhé tři životy, což nasazuje laťku obtížnosti opravdu velmi vysoko. Nevzpomínám si, jestli jsem hrou kompletně prošel jako malý kluk, ale na rovinu se přiznávám, že dnes bych ji na jeden zátah bez možnosti ukládání stavu v emulátoru hrál opravdu hodně dlouho. Abych to ale moc neošidil, dal jsem si alespoň podmínku, že to budu ukládat vždy jen na začátku každé z osmi úrovní.
Ty jsou koncipovány jako různé místnosti v Henryho domě, kde je potřeba získat všechny dostupné předměty a následně i klíč, který umožní opustit místnost. Asi nejzajímavější to bylo v koupelně, kde bylo potřeba nejprve vypustit vanu, aby se zpřístupnily další předměty. Bavil mě i obývák s přepínající se televizí či dětský pokoj, kde se Henry proletí v letadle a následně se musí s padákem trefit přesně na nejvyšší plošinku. Jen ten nevyzpytatelný klaun v krabičce tam pak být nemusel.
Verze na Atari a C64 jsou v základu stejné, ale liší se v některých detailech. Na Atari jsou určitě lepší zvuky, ale hra je o dost obtížnější, protože se jednotlivé překážky a potvory pohybují o něco rychleji a postava Henryho mi zase přijde o něco pomalejší. Občas se objeví i nějaká překážka na jedné platformě, zatímco na druhé vůbec není. Například na Atari se hýbou umělé zuby v koupelně a nutno říct dost zákeřně v ten nejméně vhodný okamžik, stejně tak i kukačka na hodinách mi přijde zákeřnější. Na C64 zase ve sklepě do Henryho nalétává otravný netopýr, kterému se hodně špatně vyhýbá.
Celkově bylo hraní fajn. Vyšší obtížnost se dá snadno omluvit tím, že to jsou divoké osmdesátky a tehdy se s hráči moc nemazlilo. Ze dvou hraných verzí se mi o malinko více líbila ta na Atari, ale dost možná to bylo hlavně díky hezkým vzpomínkám.
Hra svou jednoduchou grafikou a příjemnou úvodní melodií inklinuje k tomu, že se bude jednat o lehkou casual záležitost. V tomto případě ale zdání klame. Hra tvrdě trestá každý nedovolený dotek a to nejen od pohybujících se předmětů, ale i od statických stěn. Průchody mezi všemi těmito překážkami jsou pak někdy hodně natěsno. Navíc jsou dostupné pouhopouhé tři životy, což nasazuje laťku obtížnosti opravdu velmi vysoko. Nevzpomínám si, jestli jsem hrou kompletně prošel jako malý kluk, ale na rovinu se přiznávám, že dnes bych ji na jeden zátah bez možnosti ukládání stavu v emulátoru hrál opravdu hodně dlouho. Abych to ale moc neošidil, dal jsem si alespoň podmínku, že to budu ukládat vždy jen na začátku každé z osmi úrovní.
Ty jsou koncipovány jako různé místnosti v Henryho domě, kde je potřeba získat všechny dostupné předměty a následně i klíč, který umožní opustit místnost. Asi nejzajímavější to bylo v koupelně, kde bylo potřeba nejprve vypustit vanu, aby se zpřístupnily další předměty. Bavil mě i obývák s přepínající se televizí či dětský pokoj, kde se Henry proletí v letadle a následně se musí s padákem trefit přesně na nejvyšší plošinku. Jen ten nevyzpytatelný klaun v krabičce tam pak být nemusel.
Verze na Atari a C64 jsou v základu stejné, ale liší se v některých detailech. Na Atari jsou určitě lepší zvuky, ale hra je o dost obtížnější, protože se jednotlivé překážky a potvory pohybují o něco rychleji a postava Henryho mi zase přijde o něco pomalejší. Občas se objeví i nějaká překážka na jedné platformě, zatímco na druhé vůbec není. Například na Atari se hýbou umělé zuby v koupelně a nutno říct dost zákeřně v ten nejméně vhodný okamžik, stejně tak i kukačka na hodinách mi přijde zákeřnější. Na C64 zase ve sklepě do Henryho nalétává otravný netopýr, kterému se hodně špatně vyhýbá.
Celkově bylo hraní fajn. Vyšší obtížnost se dá snadno omluvit tím, že to jsou divoké osmdesátky a tehdy se s hráči moc nemazlilo. Ze dvou hraných verzí se mi o malinko více líbila ta na Atari, ale dost možná to bylo hlavně díky hezkým vzpomínkám.
