Že se první hra ze série Red Dead nebude odehrávat v otevřeném světě jsem tušil. Nenapadlo by mě ale, že to nebude ani klasická TPS!
Red Dead Revolver je arénová střílečka. Většina levelů působí jako velká krabice naplněná kulisami, kde ani necestujete z bodu A do bodu B, jen se snažíte vystřílet všechny nepřátele, aby se spustil skript a objevil se závěrečný boss.
Úvodní mise jsou svižné a bossové na jejich konci zajímaví svým vzhledem i mechanikami (jeden používá rukojmí jako živý štít, jinému se musíte klidit z cesty, aby vás nesrazil na zem, další má zase v oblibě dynamit). U hry vás drží správně béčkový příběh, postavy a atmosféra.
Tempo boje se postupně zpomalí. Nepřátelé se totiž naučí schovávat za rohy a krčit za překážky. Zábavnost hry tím ovšem trpí. Ze hry, která zkouší přesnost vaší mušky, se stane hra o čekání. Souběžně s tím klesá nápaditost bossů. Například do toho úplně posledního prostě jen střílíte, dokud nepadne. Rutinu pozdějších misí narušují v podstatě už jen momenty, kdy obtížnost nečekaně vystřelí nahoru (viz mise před sídlem hlavního záporáka, kde musíte ustát vlny nepřátel a ještě u toho chránit další dvě postavy - frustrující i za použití save states). I příběh se kvůli nejrůznějším odbočkám rozplizne tak, až mi nakonec jeho vyvrcholení bylo úplně jedno.
V mých očích tedy hra svůj potenciál nenaplnila. A to přesto, že se svou jednoduchou hratelností nemířily její ambice nijak vysoko.
Red Dead Revolver je arénová střílečka. Většina levelů působí jako velká krabice naplněná kulisami, kde ani necestujete z bodu A do bodu B, jen se snažíte vystřílet všechny nepřátele, aby se spustil skript a objevil se závěrečný boss.
Úvodní mise jsou svižné a bossové na jejich konci zajímaví svým vzhledem i mechanikami (jeden používá rukojmí jako živý štít, jinému se musíte klidit z cesty, aby vás nesrazil na zem, další má zase v oblibě dynamit). U hry vás drží správně béčkový příběh, postavy a atmosféra.
Tempo boje se postupně zpomalí. Nepřátelé se totiž naučí schovávat za rohy a krčit za překážky. Zábavnost hry tím ovšem trpí. Ze hry, která zkouší přesnost vaší mušky, se stane hra o čekání. Souběžně s tím klesá nápaditost bossů. Například do toho úplně posledního prostě jen střílíte, dokud nepadne. Rutinu pozdějších misí narušují v podstatě už jen momenty, kdy obtížnost nečekaně vystřelí nahoru (viz mise před sídlem hlavního záporáka, kde musíte ustát vlny nepřátel a ještě u toho chránit další dvě postavy - frustrující i za použití save states). I příběh se kvůli nejrůznějším odbočkám rozplizne tak, až mi nakonec jeho vyvrcholení bylo úplně jedno.
V mých očích tedy hra svůj potenciál nenaplnila. A to přesto, že se svou jednoduchou hratelností nemířily její ambice nijak vysoko.
