U všech předchozích rozšíření prvního i druhého dílu Dark Souls jsem v prvním odstavci vytýkal, že není zrovna snadné se do nové oblasti dostat. Třetí DLC druhého dílu tento trend konečně mění, protože do nové lokace je možné se podívat prostřednictvím teleportu ve svatyni stojící na cestě k Drangleic Castle, po které se hráč během hlavní linky musí vydat. Navíc není potřeba žádný speciální klíč.
 
A první okamžiky nabízejí originální zážitek. Vidím bílou mlhu, tak jsem natěšený, jak se hned poperu s prvním bossem. Ale chyba lávky, tygřík je tak trochu neviditelný, takže jsem prakticky bez šance. Tak jsem si místo toho prošel celou novou velkou oblast, jejíž game design se velmi povedl. Obzvlášť v kombinaci s tím, že později dojde k rozmrazení ledů a tím se oblasti ještě značně rozšíří. Nepřátelé pak nabízí všehochuť, od rytířů, kouzelníků, golemů, zombíků až po ledové ježečky s podobnými útoky jako nenávidění kostlivci v kolech a taky dojde na pár bossů ze základní hry.
 
To bossové jsou opět jiná liga. I po zviditelnění mi tygr Aava dělal značné problémy a souboje na blízko se mi s ním nakonec protáhly hodně přes hodinu. Zlatý Darklurker. Další dva nepovinní mazlíčci jsou naštěstí o něco lehčí, ale jejich porážka se mi taky časově protáhla. Tentokrát za to mohla oblast Frigid Outskirts, kterou považuji za nejpitomější oblast z celé série Dark Souls. Každý pokus mi tak trval klidně přes čtvrt hodinu jen proto, aby mě nakonec sejmul po cestě další pitomý kůň nebo jsem se dostal k tygrům s několika málo estusy a ty už mi na vítězství nestačily. Finální Ivory King také přináší originální zážitek, protože se na mou stranu mohou přidat zachránění rytíři, kteří mohou pomoct především s jeho předvojem. Tento boss fight se hodně povedl.
 
I poslední DLC je tedy povedené. Hodně jsem si oblíbil design hlavní oblasti, ale ta Frigid Outskirts je fakt za trest. Boss fighty jsou opět velmi náročné, což se u Dark Souls očekává.