Rok se s rokem sešel a já zde budu opět pět ódy na kooperativní veledílo od Hazelight Studios. Hru jsem i tentokrát absolvoval se sestrou (která na DH není, tak do výzvy jen základ... hernajs :)) a názorově jsme se malinko rozešli. Podle mě je totiž loni do nebes vynášená It Takes Two přeci jen o ždibíček lepší. Subjektivní pocit však do určité míry pramení z toho, že zmiňovaná kooperačka byla jednoduše první (předchozí hry studia tak úplně nepočítám).

Srovnání v It Takes Two se v komentáři nevyhnu. Vlastně právě naopak. Split Fiction je opět totální pumelice, která až na předchozí hru studia nechává jakoukoliv konkurenci hooodně vzadu. Vypíchl bych pár věcí, ve kterých je "novinka" lepší. Graficky je hra samozřejmě dál, a na PS4 pochopitelně vůbec nevyšla. Scenérie jsou impozantní a hra velmi pohledná. Díky barevné stylizaci, která autorům přeci jen něco málo odpustí, tak Split Fiction působí jako první skutečný AAA titul studia. Feelingu "velké hry" pomáhají i vyladěnější animace, přesnější ovládání a uhlazenější hratelnost. It Takes Two občas přineslo kostrbatější pasáž, tady se to prakticky neděje.

No a teď ty aspekty, kvůli kterým Split Fiction přeci jen na staršího bratříčka lehounce ztrácí (vyjádřeno jen mrzkými 5 %). Námět hry je netradiční a opět poutavý. Rozdělení na sci-fi a fantasy složku dává autorům netušené možnosti a ti opět přináší spoustu parádních nápadů, zejména co se týče možnosti kooperace obou hráčů. I když se hra skládá z vícero příběhů v rámci obou žánrů, trochu působí, jako by se pasáže odehrávaly ve stejném světě, jen na různých místech. It Takes Two mi tak přišlo paradoxně rozmanitější a ač po grafické stránce bezpochyby méně poutavé, častěji mi z nápaditosti lokací předchozí hry padala brada.

Trochu jsem si posteskl, že se nevrátily kompetitivní minihry. Na druhou stranu, vedlejší příběhy, které se zaměřují často na unikátní mechaniku, jsou výborným zpestřením dlouhých hlavních úrovní. I když to z příběhového hlediska dává smysl, je škoda, že v poslední třetině hry již žádné tyto odbočky nenajdeme. Split Fiction mi také přišel o něco více prázdný. It Takes Two nabízela víc takových těch zbytečných blbinek a detailů v podobě interaktivních předmětů všude kolem. Tady často směřujete delší pasáže lineárně vpřed bez příjemného rozptýlení.

Zmíněné body však nejsou přímo negativy, spíše jde o přímé srovnání. Po stránce hratelnosti jsme se i tentokrát dočkali úžasných nápadů a hra nikdy nepřešlapuje na místě. Už, už by vás nějaká mechanika začínala trochu nudit a tvůrci přijdou s novou vychytávkou. Split Fiction mi z her studia přišel nejnáročnější a bohužel tak i tady trochu platí, že s úplným nehráčem to může být chvílemi o nervy. I se ségrou jsme narazili na pár problematických pasáží, ale úskalí tkvělo spíše v absenci hlasové komunikace (holt hraní online a spící syn ve stejné místnosti).

Uvažoval jsem o stále skvělé devítce, ale k vyššímu hodnocení přispěl výborný závěr... tedy po stránce hratelnosti. Příběh ač fajn potěší spíše svým námětem než nečekanými zvraty. I skrytá traumata hlavních hrdinek není problém uhádnout dlouho před jejich odhalením. Osobně jsem rád, že jsem si vybral Mio, protože rozjuchaná Zoe by ke mě moc nešla (trochu mne rozčiloval i její dabing upištěný, ale opět nejde vyloženě o zápor).

Split Fiction Vám za vaše peníze nabídne 10-15 hodin hratelnosti. To na papíře nemusí znít jako závratné množství. Na druhou stranu se ani s vydáním hra neprodávala za úplně plnou cenu a za ty prachy dostanete kus skutečně prvotřídní zábavy, která nedá vydechnout. Snad už ve Švédsku makají na něčem novém!

Hráno jako součást Herní výzvy 2026 – "5.  Spoluhráči: Dohraj hru, do které v jejím průběhu jakkoliv zasáhne jiný živý hráč." – Základní varianta /Dohráno kompletně v kooperaci s živým spoluhráčem. Jinak to ostatně ani nejde./

/Edit. 03.02.2026 - s odstupem trochy času snižuji hodnocení na stále výborných 9/10. Předchozí hra studia přeci jen měla větší kouzlo a kvality Split Fiction tak lehounce blednou. Přesto spokojenost a očekávání byla naplněna./