Pokud chcete hru hrát jako ostrostřelec, spoléhat se více na svou mušku než na rozptyl své zbraně, jedná se o velice frustrující zážitek. Nepřátelé mají ve zvyku při chůzi směrem k vám zároveň kličkovat, a jejich hitboxy jsou poměrně úzké, takže i když stojí některý přímo před vámi, je velká šance, že jej netrefíte. V žádné jiné FPS jsem nevystřílel tolik nábojů do prázdna.

Se získáním nových zbraní, jejich vylepšení a zvýšení maximálního počtu munice, už si s nějakým mířením lámat hlavu nemusíte, a stačí prostě jen kropit ve směru přibližné pozice nepřátel. Jejich počty se také postupně zvyšují, takže je prakticky nemožné něco netrefit.

Párkrát se mi stalo, že jsem znenadání zemřel, aniž bych byl předtím jakkoliv upozorněn, že je mé zdraví na nízké hodnotě - ať už vizuálně nebo zvukově. To malé číslo v rohu obrazovky, které ani nemění barvu, opravdu nestačí.

Minimálně v prvních dvou epizodách level design nestojí za nic. I Doom z roku 1993 ho má komplexnější. Pozitivem je, že úrovně alespoň obsahují secrety.

Hra při načítání nových levelů často padá. A pak je třeba opakovat část toho předchozího. Na začátku třetí epizody má cesta předčasně skončila, když nejmocnějším nepřítelem ukázala se být právě načítací obrazovka, jež hru pravidelně shazovala. Bohužel zrovna v době, kdy mě hra začínala opravdu bavit.