Pátý Fatal Frame, tedy Maiden of Black Water, je za mnou a tím bych měl dohranou kompletní sérii. Jedničku s trojkou jsem odehrál v originále na PS2, dvojku na Wii a o čtyřce jsem již mluvil ve své předešlé recenzi. Jak obstála modernizovaná pětka? O tom se chystám hovořit ve svém hodnocení!
Téma uzavřených koridorů a strašidelných budov se zde mění, nahrazuje je prostředí lesů, hor a sem tam nějaké té menší či větší svatyně. Motivem hry je voda, takže deštěm nasáklé či zatopené lokace nejsou ničím neobvyklým, naopak se kolem nich točí celý děj. Zaujímáme zde klasicky roli tří protagonistů - Yuri, Rena a Miu. Tedy dvou ženských a jedné mužské postavy. Jejich příběhy se točí okolo pátrání po záhadných zmizení lidí na přilehlé hoře nebo vlastních traumat pojednávajících zejména o syndromu přeživších.
Každá z kampaní zaujímá trochu jiný formát, ale ve všech figuruje ikonická Camera Obscura jakožto vymítací zařízení. Majitel vetešárny, Ren, se zabývá především zmizením svého přítele, který se zapletl do fatálního rituálu. V jeho roli hráč pátrá po stopách a dozvídá se, jak se to s rituálem vlastně mělo, co jsou takzvané pilíře a sám se pomalu zaplétá do celé problematiky. Yuri se vydává zachraňovat ztracené jedince, čemuž jí dopomáhají schopnosti vnímat duchy. Její kampaň mě obtěžovala asi že všeho nejvíc - byla o prozkoumávání a neustálém hledání cesty, jak otevřít dveře, či kudy se dostat dál. Tedy časově náročné, utahané a někdy ne úplně jednoznačné. No a Miu se ode všech odklání a snaží se na vlastní pěst zachránit svou ztracenou matku, Miku, mimochodem protagonistku úplně prvního Fatal Frame z roku 2001, která si zde střihla po trojce svou další důležitou roli. Příběhy popravdě nejsou tak zajímavé, propracované a emotivní, jako v předešlých hrách. Postavy jsou jednodimenzionální a upozaďují ty zajímavější, které zde ale hrají jen druhé housle (Hisoka).
Nápad hru zasadit do prostředí hor zajímavý, ale úplně se tím vytratila ta děsivá, až klaustrofobická atmosféra nevlídných budov. Třeba léčebnu ve čtyřce považuju za pomyslný vrchol toho, jak úžasně lze navodit neustálé nepříjemné pocity a paranoiu. Tady se občas sice taky podíváme do nějaké tajemné budovy, na níž se podepsal zub času - kdo nemá rád panenky si užije v tematické svatyni své - ale jinak je vše takové fádní, všude se svítí jak na Silvestra a děsivost je zde skutečně relativním pojmem. Mimo fakt, že hodněkrát kampaní prochází postavy po dvojicích, což je zajímavé pomrknutí třeba na dvojku, kde hru člověk trávil ve společnosti dvojčat, ale ubírá to na pocitech izolace a toho, že je v tom člověk úplně sám. Za sebe jsem spíš relaxoval a téměř nikde neměl takový ten příjemný, mrazivý pocit neznáma před sebou.
Prozkoumávání je zde omezené a váže se na mise. Kde jste v předešlých hrách platili za špatný úsudek třeba cestou napříč několika mapami, zde vás hra špatným směrem prakticky nikdy nepustí a navede tím správným. Nemluvě o systému trasování cíle, díky kterému se hráč mnohdy nemusí obtěžovat ani přemýšlet a hledat si cestu sám na základě jen malých nápověd. Ano, nechybí otravné sekvence à la „najdi tři lokace z fotek“, ale těch je poskrovnu a jinak hra podává hráči až příliš velkou pomocnou ruku.
Ani duchové nejsou to, co bývali. Zatímco v předešlých titulech to byly převážně éterické bytosti založené na mrtvých a patřičně shnilých jedincích, které hbitě poletovaly všude okolo a nenechaly se tak snadno zachytit do hledáčku fotoaparátu, tady mi připomínaly spíš pomalé zombie, co se po člověku neustále sápaly, někdy vlezly do podlahy a vynořily se jinde, ale jinak daly víc než dost prostoru k zorientování se. Navíc ani nepůsobily až tak děsivě. Sem tam se zde najde nějaká kněžka s rozpáraným obličejem, ale když duchy později tvořily usměvavé babičky, nebo smyslné děvy s obřími dekolty, které by z fleku mohly nabízet své rozmočené lůno, srazilo to jakékoliv potenciální pocity strachu na nutné minimum. Jistě, hra je těžce fanservisová a nechybí zde třeba pohupující se vnady ženských hrdinek, ale nechápu rozhodnutí stejným specialitám vystavovat i duchy, kteří by měli naopak vzbuzovat odpor s hrůzou.
S tím jdou ruku v ruce i souboje díky foťáku. Ano, nejsou tak krkolomné, jelikož se většinou neodehrávají v úzkých prostorách a je tedy kam couvat, či se přemístit, ale jsou zbytečně dlouhé, až otravné a údery povětšinou mimo samozvaný načasovaný Fatal Frame neudělují duchům skoro žádné poškození. I film se načítá zbytečně dlouho a je jedno, jestli člověk využije klasického nekonečného sedmi, či silnějšího vícemilimetrového. Obtížnost je zde také jinde, duchové zdaleka nepředstavují díky své pomalosti takovou výzvu a bossové jsou vyloženě fraška. Možná to řeší „nightmare“ obtížnost, která se odemkne až po dohrání hry, ale já osobně nemám motivaci se do všeho pouštět odznovu jen kvůli výzvě, která tu měla být v základu.
Zmizely krystaly a vylepšení kamer se zde kupuje za nasbírané body, které jinak platí úplně pro vše - léčiva, film, nebo přídavné kostýmy. Hra nicméně po celou dobu člověka bohatě zásobuje - foto filmů nebo bylinkových léků je po mapách k nalezení vždy dostatek a ani jednou jsem sám za sebe nemusel využít nákupu před jednotlivými misemi. Není to jako ve čtyřce, kde úložné body představovaly útočiště. Tady mimo jiné žádné úložné body nejsou, hra se ukládá automaticky a jen někde, takže tu vznikají třeba i víc než půlhodinové úseky bez možnosti si hru zajít uložit, když člověk nutně potřebuje herní seanci náhle přerušit.
Kolem a kolem, jde v sérii o ten nejvíc mainstreamový díl, který ubral na děsivosti a komornosti, naopak přidal na řadovosti, lineárnosti a celkové jednoduchosti. Noví hráči si k němu jistě najdou snazší cestu, než k předchůdcům, kteří jsou spíš takovými těmi poctivými hororovými adventurami ze staré školy. Za mě jde jednoznačně o nejslabší díl, který ne úplně šťastně využil jinak zajímavých nápadů, protože příběh je sám o sobě originální a nabízel spousty zajímavého. Navzdory všemu vytčenému jsem rád, že mě po výtečné čtyřce čekal ještě jeden díl, byť atmosférou hodně relaxační a souboji trochu otravný, a že jsem se k sérii mohl celkem příjemně vrátit.
Téma uzavřených koridorů a strašidelných budov se zde mění, nahrazuje je prostředí lesů, hor a sem tam nějaké té menší či větší svatyně. Motivem hry je voda, takže deštěm nasáklé či zatopené lokace nejsou ničím neobvyklým, naopak se kolem nich točí celý děj. Zaujímáme zde klasicky roli tří protagonistů - Yuri, Rena a Miu. Tedy dvou ženských a jedné mužské postavy. Jejich příběhy se točí okolo pátrání po záhadných zmizení lidí na přilehlé hoře nebo vlastních traumat pojednávajících zejména o syndromu přeživších.
Každá z kampaní zaujímá trochu jiný formát, ale ve všech figuruje ikonická Camera Obscura jakožto vymítací zařízení. Majitel vetešárny, Ren, se zabývá především zmizením svého přítele, který se zapletl do fatálního rituálu. V jeho roli hráč pátrá po stopách a dozvídá se, jak se to s rituálem vlastně mělo, co jsou takzvané pilíře a sám se pomalu zaplétá do celé problematiky. Yuri se vydává zachraňovat ztracené jedince, čemuž jí dopomáhají schopnosti vnímat duchy. Její kampaň mě obtěžovala asi že všeho nejvíc - byla o prozkoumávání a neustálém hledání cesty, jak otevřít dveře, či kudy se dostat dál. Tedy časově náročné, utahané a někdy ne úplně jednoznačné. No a Miu se ode všech odklání a snaží se na vlastní pěst zachránit svou ztracenou matku, Miku, mimochodem protagonistku úplně prvního Fatal Frame z roku 2001, která si zde střihla po trojce svou další důležitou roli. Příběhy popravdě nejsou tak zajímavé, propracované a emotivní, jako v předešlých hrách. Postavy jsou jednodimenzionální a upozaďují ty zajímavější, které zde ale hrají jen druhé housle (Hisoka).
Nápad hru zasadit do prostředí hor zajímavý, ale úplně se tím vytratila ta děsivá, až klaustrofobická atmosféra nevlídných budov. Třeba léčebnu ve čtyřce považuju za pomyslný vrchol toho, jak úžasně lze navodit neustálé nepříjemné pocity a paranoiu. Tady se občas sice taky podíváme do nějaké tajemné budovy, na níž se podepsal zub času - kdo nemá rád panenky si užije v tematické svatyni své - ale jinak je vše takové fádní, všude se svítí jak na Silvestra a děsivost je zde skutečně relativním pojmem. Mimo fakt, že hodněkrát kampaní prochází postavy po dvojicích, což je zajímavé pomrknutí třeba na dvojku, kde hru člověk trávil ve společnosti dvojčat, ale ubírá to na pocitech izolace a toho, že je v tom člověk úplně sám. Za sebe jsem spíš relaxoval a téměř nikde neměl takový ten příjemný, mrazivý pocit neznáma před sebou.
Prozkoumávání je zde omezené a váže se na mise. Kde jste v předešlých hrách platili za špatný úsudek třeba cestou napříč několika mapami, zde vás hra špatným směrem prakticky nikdy nepustí a navede tím správným. Nemluvě o systému trasování cíle, díky kterému se hráč mnohdy nemusí obtěžovat ani přemýšlet a hledat si cestu sám na základě jen malých nápověd. Ano, nechybí otravné sekvence à la „najdi tři lokace z fotek“, ale těch je poskrovnu a jinak hra podává hráči až příliš velkou pomocnou ruku.
Ani duchové nejsou to, co bývali. Zatímco v předešlých titulech to byly převážně éterické bytosti založené na mrtvých a patřičně shnilých jedincích, které hbitě poletovaly všude okolo a nenechaly se tak snadno zachytit do hledáčku fotoaparátu, tady mi připomínaly spíš pomalé zombie, co se po člověku neustále sápaly, někdy vlezly do podlahy a vynořily se jinde, ale jinak daly víc než dost prostoru k zorientování se. Navíc ani nepůsobily až tak děsivě. Sem tam se zde najde nějaká kněžka s rozpáraným obličejem, ale když duchy později tvořily usměvavé babičky, nebo smyslné děvy s obřími dekolty, které by z fleku mohly nabízet své rozmočené lůno, srazilo to jakékoliv potenciální pocity strachu na nutné minimum. Jistě, hra je těžce fanservisová a nechybí zde třeba pohupující se vnady ženských hrdinek, ale nechápu rozhodnutí stejným specialitám vystavovat i duchy, kteří by měli naopak vzbuzovat odpor s hrůzou.
S tím jdou ruku v ruce i souboje díky foťáku. Ano, nejsou tak krkolomné, jelikož se většinou neodehrávají v úzkých prostorách a je tedy kam couvat, či se přemístit, ale jsou zbytečně dlouhé, až otravné a údery povětšinou mimo samozvaný načasovaný Fatal Frame neudělují duchům skoro žádné poškození. I film se načítá zbytečně dlouho a je jedno, jestli člověk využije klasického nekonečného sedmi, či silnějšího vícemilimetrového. Obtížnost je zde také jinde, duchové zdaleka nepředstavují díky své pomalosti takovou výzvu a bossové jsou vyloženě fraška. Možná to řeší „nightmare“ obtížnost, která se odemkne až po dohrání hry, ale já osobně nemám motivaci se do všeho pouštět odznovu jen kvůli výzvě, která tu měla být v základu.
Zmizely krystaly a vylepšení kamer se zde kupuje za nasbírané body, které jinak platí úplně pro vše - léčiva, film, nebo přídavné kostýmy. Hra nicméně po celou dobu člověka bohatě zásobuje - foto filmů nebo bylinkových léků je po mapách k nalezení vždy dostatek a ani jednou jsem sám za sebe nemusel využít nákupu před jednotlivými misemi. Není to jako ve čtyřce, kde úložné body představovaly útočiště. Tady mimo jiné žádné úložné body nejsou, hra se ukládá automaticky a jen někde, takže tu vznikají třeba i víc než půlhodinové úseky bez možnosti si hru zajít uložit, když člověk nutně potřebuje herní seanci náhle přerušit.
Kolem a kolem, jde v sérii o ten nejvíc mainstreamový díl, který ubral na děsivosti a komornosti, naopak přidal na řadovosti, lineárnosti a celkové jednoduchosti. Noví hráči si k němu jistě najdou snazší cestu, než k předchůdcům, kteří jsou spíš takovými těmi poctivými hororovými adventurami ze staré školy. Za mě jde jednoznačně o nejslabší díl, který ne úplně šťastně využil jinak zajímavých nápadů, protože příběh je sám o sobě originální a nabízel spousty zajímavého. Navzdory všemu vytčenému jsem rád, že mě po výtečné čtyřce čekal ještě jeden díl, byť atmosférou hodně relaxační a souboji trochu otravný, a že jsem se k sérii mohl celkem příjemně vrátit.
Sonic the Hedgehog