"Seek the motherfucker to transcend the blunt."
- Blackborne
Bloodborne byla poslední hra na kterou jsem se v mládí těšil, po očku sledoval a také první hra na PS, kterou jsem si koupil, protože ty vole. Samozřejmě SONY na to 10 let nesáhlo ani s vlastním upscalerem, takže to vypadá jak hnůj, všude trčí nebo naopak chybí pointlighty a furt to jede v 30 framech za sekundu, což je paradoxně nejmenší problém. Druhá koupená hra bylo GTA V v dedikované PS5 verzi a zvedal jsem na božských 90. Ach jo.
Z části se mi splnilo přání z DS3 narvat děj do města a netahat chudáka openworldem po všech čertech. Levely díky tomu sice víc splývají a u Cathedral Ward jsem si připadal jak na kruháči, navíc jejich samotný design není obzvlášť na poměry FromSoftu nic extra, tak člověk aspoň ocení tu relativní kompaktnost. Co absolutně dostálo požadavkům je souboják. Pokud je Sekiro brilantně defenzivní, Bloodborne jest ofenzivní. Nejvíc cool zbraně, komba, dynamika a hlavně balanc. Po rozbitém Elden Ringu balzám na sadistovo duši. Viálky jsou početné, sekera defaultní a definitivní, Kirkovo kladivo meme lord a rally konečně dává možnost to těm zmrdům vrátit. Těžko spočítám kolikrát jsem u Miyazakiho bossů zařval těsně před finálním deathblow.
Není to taková pecka na jakou jsem léta čekal. Jestli je začátek DS3 v Lothricu na 90 a pak spadne k nadprůměru, Bloodborne je konzistentní, ale méně podněcuje. Najde se i pár srandovních design failů jako Chalice Dungeony, které mi připomněly Fortress of Mystery z prvního Doomu (item otevírá dungeon - item na konci dungeonu otevírá dungeon - item na konci dungeonu otevírá další dungeon - item na konci dungeonu otevírá další dungeon a cestou se anulují spotřebované lahvičky, náboje i expy), či absence teleportu mezi lampama.
DS1 = metodik
DS2 = melancholik
DS3 = cholerik
Sekiro = stoik
Bloodborne = fuck it
- Blackborne
Bloodborne byla poslední hra na kterou jsem se v mládí těšil, po očku sledoval a také první hra na PS, kterou jsem si koupil, protože ty vole. Samozřejmě SONY na to 10 let nesáhlo ani s vlastním upscalerem, takže to vypadá jak hnůj, všude trčí nebo naopak chybí pointlighty a furt to jede v 30 framech za sekundu, což je paradoxně nejmenší problém. Druhá koupená hra bylo GTA V v dedikované PS5 verzi a zvedal jsem na božských 90. Ach jo.
Z části se mi splnilo přání z DS3 narvat děj do města a netahat chudáka openworldem po všech čertech. Levely díky tomu sice víc splývají a u Cathedral Ward jsem si připadal jak na kruháči, navíc jejich samotný design není obzvlášť na poměry FromSoftu nic extra, tak člověk aspoň ocení tu relativní kompaktnost. Co absolutně dostálo požadavkům je souboják. Pokud je Sekiro brilantně defenzivní, Bloodborne jest ofenzivní. Nejvíc cool zbraně, komba, dynamika a hlavně balanc. Po rozbitém Elden Ringu balzám na sadistovo duši. Viálky jsou početné, sekera defaultní a definitivní, Kirkovo kladivo meme lord a rally konečně dává možnost to těm zmrdům vrátit. Těžko spočítám kolikrát jsem u Miyazakiho bossů zařval těsně před finálním deathblow.
Není to taková pecka na jakou jsem léta čekal. Jestli je začátek DS3 v Lothricu na 90 a pak spadne k nadprůměru, Bloodborne je konzistentní, ale méně podněcuje. Najde se i pár srandovních design failů jako Chalice Dungeony, které mi připomněly Fortress of Mystery z prvního Doomu (item otevírá dungeon - item na konci dungeonu otevírá dungeon - item na konci dungeonu otevírá další dungeon - item na konci dungeonu otevírá další dungeon a cestou se anulují spotřebované lahvičky, náboje i expy), či absence teleportu mezi lampama.
DS1 = metodik
DS2 = melancholik
DS3 = cholerik
Sekiro = stoik
Bloodborne = fuck it
S.T.A.L.K.E.R. 2: Heart of Chornobyl
Pro: nejhravější a nejvíc přímočará akce od FS | hudba omfg
Proti: příběh je metafora na potrat, v Lovecraftovo hlavě možná na porod | kopcem k Byrgenwerthu jsem 3x rage quitnul