TL;DR: Zahoďte všechny předsudky o tahovosti, pohledu shora, či čemkoliv dalším. Je to úžasná, revoluční a prakticky nenapodobitelná hra, u které se vyplatí časová investice a vůle setrvat. Poděkujte mi později!
Baldur's Gate 3 mě zajímal už od oznámení, dostal jsem se k němu ale až na začátku letošního roku. Bohužel mě zvlášť nezaujal. Nesedla mi tahovost, mechaniky a ani příběh. Dal jsem ho tedy na dlouhou dobu k ledu a dokonce jsem chvíli litoval, že jsem si včas nenechal vrátit peníze.
V létě jsem se víceméně náhodou přichomýtl k (tehdy budoucí) parťačce, která na hře měla v tu dobu už pár stovek hodin a chtěla si ji zkusit zahrát s někým dalším. Pro mě zajímavá příležitost dát BG3 druhou šanci a třeba konečně pochopit, co je na něm tak dobrého. Slovo dalo slovo, nedlouho poté jsme s týdenní pravidelností usedali k společné kampani. I přesto jsem se dlouhé hodiny nedokázal do hry dostat. Byla pro mě příliš tahová, ukecaná, málo akční a prostě nacházel jsem si důvody, proč to asi nebude úplně pro mě. Ale vytrval jsem a postupně zjišťoval, že mě vlastně předtím „nudné“ souboje začínají hodně bavit, příběh zajímat a postavy mi velice rychle přirůstat k srdci. Oproti ostřílené parťačce jsem nicméně byl za takového toho nepolíbeného junáka, co si nevěděl rady. Nechal jsem ji, aby mě svým hravě přísným způsobem se vším seznámila, ukázala mi, kam sáhnout, co zmáčknout a čemu se naopak úplně vyhnout. Byla mou průvodkyní světem, ve kterém jsem se každým týdnem cítil víc a víc doma, až jsem mu absolutně propadl. A tak se zrodil nový Baldurian! Společné hraní byla navíc ohromná sranda, zažili jsme spoustu absurdních situací. Nahrávat to, jsou z toho výtečné skeče!
Vyzkoušel jsem si tři kampaně. První společnou, kde jsem se jakožto gnómský paladin se svým Dark Urge parťákem snažil dojít co nejlepšímu konci. Stihl jsem porušit přísahu, podepsat smlouvu s ďáblem, nebo si „postavit hrady z písku“ s Shadowheart. Druhou kampaň jsem hrál již sám. Zvolil jsem si za postavu člověka, obyčejného bojovníka, a v podstatě jen napravoval chyby napáchané v předešlé hře. A dělal nové - tentokrát jsem té okouzlující démonce Mizoře rozhodně neodolal, což způsobilo víc škody, než užitku. A mezi tím vším jsem stihl načít i další kampaň za trochu drsnější lesní polo-elfku, která se s věcmi tolik nepáře.
Kromě možnosti hrát za jednu z příběhových postav je tu totiž na výběr i Tav, libovolný charakter, který může být čímkoliv. Kdo nedokáže pracovat s fantazií dospěje k názoru, že je Tav jen bezduchá figurka, která nemá v příběhu zásadní roli (což není pravda). Editor postavy mě neoslnil. Jsem rozmazlený tím, co předvedla třeba Dragon's Dogma, takže mi pouhé zvolení jednoho ze dvou typů postavy a pár obličejů přišlo ze začátku chabé. Zase ale chválím výběr účesů, nebo vousů, jakých je tu velká hromada. Rád si až narcisticky vytvářím postavy, co se mi nějakým způsobem podobají, ale není ve výsledku kriticky nutné, aby vypadaly přesně jako můj odraz v zrcadle (za skřeta hrát stejně nelze). Nicméně výběr ras, tříd, nebo příběhového pozadí je neuvěřitelný! A leccos se dá později měnit a kombinovat během hry. Co hlavně oceňuju, že si všechny postavy člověk naplno vychutná díky četným přímým záběrům, takže to není o tom, že jim většinu času akorát kouká na záda, což je doménou především akčních her ze třetího pohledu.
Jedna z věcí, kterou na hře naprosto zbožňuju, jsou dialogové volby. Ty nejen, že mají ve většině skutečný dopad, ale člověk si nevybírá jen ze striktně dobrých a špatných. Kolikrát je celý seznam, jak může na danou situaci reagovat. Zda se pokusí z něčeho vykecat, pohrozí, využije speciálních schopností, nebo díky dříve získané informaci všechno nepříjemné úplně přeskočí. Z ukecávání a podobných voleb mám doteď trauma, protože tam už figuruje hod kostkou a jakmile náhodou nepadne požadované číslo, situace se pekelně zvrtne. Máloco je v BG3 přímočaré, spousta věcí spolu souvisí, některá rozhodnutí se táhnou napříč celou hrou a nevyplatí se každému hned důvěřovat (aneb „tamta pirátka žádnou dceru nemá, je jen nebezpečný blázen“). Pokud tedy člověk nechce být vyloženě za zlou postavu, což taky může. Může být, čím chce. A i bít čím chce, koho chce!
Souboje jsou tahové a odehrávají se přímo na mapě. Figuruje tu sice neomezený čas, po jaký se lze ve vlastním tahu rozhodovat, ale i tak je třeba efektivně strategizovat a využít tah na maximum. Všechno může trvat jak pár minut, tak i klidně několik hodin, počítám-li časté restarty ať už z jakéhokoliv důvodu. Jsou to jak nervy, tak i neskutečná zábava dotáhlá skoro až do dokonalosti. Než jsem si zahrál BG3, myslel jsem, že u mě tahový soubojový systém neprojde v žádné formě - jak já se zmýlil.
Pokud člověk není vyloženě masochista a nejede sólo, ovládá až čtyřčlennou partu, kterou si sám volí. Hra nabízí řadu hratelných a neskutečně charismatických postav. Je tu třeba polo-elfka snažící se dostát své víře; upír toužící po pomstě a moci; kouzelník, jehož srdce může každou chvíli explodovat a zničit vše okolo; pekelnice poháněná ohnivým mechanismem, co ji nicméně pomalu zabíjí; drsná zelená bojovnice, co nejde pro ránu daleko; a další řada dalších. Mají zajímavé osobní příběhy, během cest se vměšují do dialogů, leccos komentují, mají mezi sebou různou dynamiku, interagují spolu, zkrátka výpravu hezky ozvláštňují. Každá kampaň nebo cesta může být úplně jiná podle toho, koho s sebou hráč vezme a koho naopak nechá v kempu. Se značnou částí lze také začít nějaký ten románek. Jen bych býval ocenil větší variabilitu ras, než aby všichni byli striktně pohlední, vysocí, eventuálně štíhlí či svalnatí a lišili se především barvou kůže. Pěkná trpaslice by taky neuškodila, po světě jich jinak chodilo dost!
Hodně jsem četl, jak je BG3 obecně šíleně nadržená hra a pálí člověku do obličeje jednu úchylnost za druhou - není to pravda. V třetí kapitole je sice víc možností, jak na tyto věci narazit, ale všechno je dobrovolné a kdo nechce, může jinak „lákavou nabídku“ smést okamžitě ze stolu a třeba i onoho ujetého inkuba v latexu patřičně potrestat (a ne, nemyslím bičíkem). Romantické interakce jsou taky volitelné, sem tam tedy nějaký ten „méďa“ (ano, zažil jsem i kultovního medvěda, naštěstí jen jako ne úplně dobrovolný divák - soucítím s veverkou), jinak povětšinou netrvají dlouho a to „nejhorší“ dělí černá obrazovka.
Jedna z mála věcí, co by mi na hře skutečně vadila, je hlavně ovládání. S klikáním tam, kam chci, aby postava běžela, jsem se smířil. Ale téměř neustále se něco pletlo do výhledu, omylem jsem klikal do dveří či na jiné prvky a hlavně v úzkých prostorách plných nábytku bylo echt peklo se zorientovat. Proč tu není v základu možnost ovládat postavu přímo WASD a kameru otáčet myší, nikoliv Q a E? Nepochopil jsem tento šílený systém a ani po desítkách hodin si na něj úplně nezvykl. Dále mě trochu mrzelo, že ne se všemi hratelnými postavami bylo možné jít do vztahu. Tolik jsem se třeba nadřel na Jaheiře, abych až ke konci hry zjistil, že víc než přátelství to nebude. Ale jinak? Nemám dalších racionálních výtek. Mohl bych si samozřejmě stěžovat, že řešení většiny úkolů se skrývalo ve sklepě nějakého baráku [Fritzl disapproves], ale jinak stále bylo propracovaností na míle před většinou jiných RPG.
Je jasné, že téměř vším jde o ultimátní fantasy RPG. Lariani jsou absolutní borci, kteří vytvořili něco fenomenálního, prakticky nenapodobitelného, s nekonečnou hratelností, co přežije celé generace. Jsem vděčný, že se mi podařilo vytrvat a překonat svou prvotní nechuť, protože jsem díky tomu narazil na hru, jakou už teď zařazuju do žebříčku toho nejlepšího, co jsem kdy hrál. Kdybych si měl vybrat jednu jedinou hru, kterou bych poté hrál do konce života, byl by to právě Baldur’s Gate 3!
Baldur's Gate 3 mě zajímal už od oznámení, dostal jsem se k němu ale až na začátku letošního roku. Bohužel mě zvlášť nezaujal. Nesedla mi tahovost, mechaniky a ani příběh. Dal jsem ho tedy na dlouhou dobu k ledu a dokonce jsem chvíli litoval, že jsem si včas nenechal vrátit peníze.
V létě jsem se víceméně náhodou přichomýtl k (tehdy budoucí) parťačce, která na hře měla v tu dobu už pár stovek hodin a chtěla si ji zkusit zahrát s někým dalším. Pro mě zajímavá příležitost dát BG3 druhou šanci a třeba konečně pochopit, co je na něm tak dobrého. Slovo dalo slovo, nedlouho poté jsme s týdenní pravidelností usedali k společné kampani. I přesto jsem se dlouhé hodiny nedokázal do hry dostat. Byla pro mě příliš tahová, ukecaná, málo akční a prostě nacházel jsem si důvody, proč to asi nebude úplně pro mě. Ale vytrval jsem a postupně zjišťoval, že mě vlastně předtím „nudné“ souboje začínají hodně bavit, příběh zajímat a postavy mi velice rychle přirůstat k srdci. Oproti ostřílené parťačce jsem nicméně byl za takového toho nepolíbeného junáka, co si nevěděl rady. Nechal jsem ji, aby mě svým hravě přísným způsobem se vším seznámila, ukázala mi, kam sáhnout, co zmáčknout a čemu se naopak úplně vyhnout. Byla mou průvodkyní světem, ve kterém jsem se každým týdnem cítil víc a víc doma, až jsem mu absolutně propadl. A tak se zrodil nový Baldurian! Společné hraní byla navíc ohromná sranda, zažili jsme spoustu absurdních situací. Nahrávat to, jsou z toho výtečné skeče!
Vyzkoušel jsem si tři kampaně. První společnou, kde jsem se jakožto gnómský paladin se svým Dark Urge parťákem snažil dojít co nejlepšímu konci. Stihl jsem porušit přísahu, podepsat smlouvu s ďáblem, nebo si „postavit hrady z písku“ s Shadowheart. Druhou kampaň jsem hrál již sám. Zvolil jsem si za postavu člověka, obyčejného bojovníka, a v podstatě jen napravoval chyby napáchané v předešlé hře. A dělal nové - tentokrát jsem té okouzlující démonce Mizoře rozhodně neodolal, což způsobilo víc škody, než užitku. A mezi tím vším jsem stihl načít i další kampaň za trochu drsnější lesní polo-elfku, která se s věcmi tolik nepáře.
Kromě možnosti hrát za jednu z příběhových postav je tu totiž na výběr i Tav, libovolný charakter, který může být čímkoliv. Kdo nedokáže pracovat s fantazií dospěje k názoru, že je Tav jen bezduchá figurka, která nemá v příběhu zásadní roli (což není pravda). Editor postavy mě neoslnil. Jsem rozmazlený tím, co předvedla třeba Dragon's Dogma, takže mi pouhé zvolení jednoho ze dvou typů postavy a pár obličejů přišlo ze začátku chabé. Zase ale chválím výběr účesů, nebo vousů, jakých je tu velká hromada. Rád si až narcisticky vytvářím postavy, co se mi nějakým způsobem podobají, ale není ve výsledku kriticky nutné, aby vypadaly přesně jako můj odraz v zrcadle (za skřeta hrát stejně nelze). Nicméně výběr ras, tříd, nebo příběhového pozadí je neuvěřitelný! A leccos se dá později měnit a kombinovat během hry. Co hlavně oceňuju, že si všechny postavy člověk naplno vychutná díky četným přímým záběrům, takže to není o tom, že jim většinu času akorát kouká na záda, což je doménou především akčních her ze třetího pohledu.
Jedna z věcí, kterou na hře naprosto zbožňuju, jsou dialogové volby. Ty nejen, že mají ve většině skutečný dopad, ale člověk si nevybírá jen ze striktně dobrých a špatných. Kolikrát je celý seznam, jak může na danou situaci reagovat. Zda se pokusí z něčeho vykecat, pohrozí, využije speciálních schopností, nebo díky dříve získané informaci všechno nepříjemné úplně přeskočí. Z ukecávání a podobných voleb mám doteď trauma, protože tam už figuruje hod kostkou a jakmile náhodou nepadne požadované číslo, situace se pekelně zvrtne. Máloco je v BG3 přímočaré, spousta věcí spolu souvisí, některá rozhodnutí se táhnou napříč celou hrou a nevyplatí se každému hned důvěřovat (aneb „tamta pirátka žádnou dceru nemá, je jen nebezpečný blázen“). Pokud tedy člověk nechce být vyloženě za zlou postavu, což taky může. Může být, čím chce. A i bít čím chce, koho chce!
Souboje jsou tahové a odehrávají se přímo na mapě. Figuruje tu sice neomezený čas, po jaký se lze ve vlastním tahu rozhodovat, ale i tak je třeba efektivně strategizovat a využít tah na maximum. Všechno může trvat jak pár minut, tak i klidně několik hodin, počítám-li časté restarty ať už z jakéhokoliv důvodu. Jsou to jak nervy, tak i neskutečná zábava dotáhlá skoro až do dokonalosti. Než jsem si zahrál BG3, myslel jsem, že u mě tahový soubojový systém neprojde v žádné formě - jak já se zmýlil.
Pokud člověk není vyloženě masochista a nejede sólo, ovládá až čtyřčlennou partu, kterou si sám volí. Hra nabízí řadu hratelných a neskutečně charismatických postav. Je tu třeba polo-elfka snažící se dostát své víře; upír toužící po pomstě a moci; kouzelník, jehož srdce může každou chvíli explodovat a zničit vše okolo; pekelnice poháněná ohnivým mechanismem, co ji nicméně pomalu zabíjí; drsná zelená bojovnice, co nejde pro ránu daleko; a další řada dalších. Mají zajímavé osobní příběhy, během cest se vměšují do dialogů, leccos komentují, mají mezi sebou různou dynamiku, interagují spolu, zkrátka výpravu hezky ozvláštňují. Každá kampaň nebo cesta může být úplně jiná podle toho, koho s sebou hráč vezme a koho naopak nechá v kempu. Se značnou částí lze také začít nějaký ten románek. Jen bych býval ocenil větší variabilitu ras, než aby všichni byli striktně pohlední, vysocí, eventuálně štíhlí či svalnatí a lišili se především barvou kůže. Pěkná trpaslice by taky neuškodila, po světě jich jinak chodilo dost!
Hodně jsem četl, jak je BG3 obecně šíleně nadržená hra a pálí člověku do obličeje jednu úchylnost za druhou - není to pravda. V třetí kapitole je sice víc možností, jak na tyto věci narazit, ale všechno je dobrovolné a kdo nechce, může jinak „lákavou nabídku“ smést okamžitě ze stolu a třeba i onoho ujetého inkuba v latexu patřičně potrestat (a ne, nemyslím bičíkem). Romantické interakce jsou taky volitelné, sem tam tedy nějaký ten „méďa“ (ano, zažil jsem i kultovního medvěda, naštěstí jen jako ne úplně dobrovolný divák - soucítím s veverkou), jinak povětšinou netrvají dlouho a to „nejhorší“ dělí černá obrazovka.
Jedna z mála věcí, co by mi na hře skutečně vadila, je hlavně ovládání. S klikáním tam, kam chci, aby postava běžela, jsem se smířil. Ale téměř neustále se něco pletlo do výhledu, omylem jsem klikal do dveří či na jiné prvky a hlavně v úzkých prostorách plných nábytku bylo echt peklo se zorientovat. Proč tu není v základu možnost ovládat postavu přímo WASD a kameru otáčet myší, nikoliv Q a E? Nepochopil jsem tento šílený systém a ani po desítkách hodin si na něj úplně nezvykl. Dále mě trochu mrzelo, že ne se všemi hratelnými postavami bylo možné jít do vztahu. Tolik jsem se třeba nadřel na Jaheiře, abych až ke konci hry zjistil, že víc než přátelství to nebude. Ale jinak? Nemám dalších racionálních výtek. Mohl bych si samozřejmě stěžovat, že řešení většiny úkolů se skrývalo ve sklepě nějakého baráku [Fritzl disapproves], ale jinak stále bylo propracovaností na míle před většinou jiných RPG.
Je jasné, že téměř vším jde o ultimátní fantasy RPG. Lariani jsou absolutní borci, kteří vytvořili něco fenomenálního, prakticky nenapodobitelného, s nekonečnou hratelností, co přežije celé generace. Jsem vděčný, že se mi podařilo vytrvat a překonat svou prvotní nechuť, protože jsem díky tomu narazil na hru, jakou už teď zařazuju do žebříčku toho nejlepšího, co jsem kdy hrál. Kdybych si měl vybrat jednu jedinou hru, kterou bych poté hrál do konce života, byl by to právě Baldur’s Gate 3!
Dragon's Dogma: Dark Arisen