Doom. Pod tímto slovem se mnoha hráčům, jak starým, tak novým, vybaví několik věcí. Akční, frenetické souboje, arzenál rozmanitých zbraní, nálož démonických zplozenců nebo chlapík v zeleném obleku se zlým kukučem. To je Doom. Legendární série z dílny id Software, která definovala žánr FPS her.
Hned na úvod řeknu, že k této sérii nechovám nijak zvlášť velké zalíbení. Na Doomu jsem nevyrůstal, ale vždycky mě přitahovala působivými akčními pasážemi, které jsem v žádné jiné hře neviděl. Aspoň v dětství ne. Nakonec jsem si po dlouhých několika letech z našetřených peněz koupil celou sérii, která mi společně s BFG modelem leží na jedné z polic v mé krásné, knížkami přeplněné knihovně. Po odehrání prvního a druhého Doom, Master Levels for Doom II, Doom 64 a mnoha hráči nenáviděný Doom 3, jsem se opět vydal na cestu, která mě zavedla na milovanou rudou planetu, kam se již poněkolikáté otevřel portál do horoucích pekel. Neočekával jsem, že si tuto jízdu, která mě v předchozích dílech nijak zvlášť nenadchla, užiji, ale nakonec se stal pravý opak. A to tak, že se odvážím napsat to, za co mě většina hráčů a milovníků původní hry bude pranýřovat. Doom (2016) je nejlepší hrou v sérii.
Kdyby mi někdo před rokem 2016 řekl, že Doom může v moderním kabátku vypadat krásně, z plného hrdla bych se zasmál a dotyčnému řekl, že plácá nesmysly. Opak je ale pravdou. Hra vypadá nádherně a já jakožto nepolíbený hráč této oblíbené série musím uznat, že vypadá nejen nádherně, ale skvostně. Bohužel se za hezkým kabátkem skrývá i několik neduhů, které na hodnocení hry spíš ubírají.
I nový Doom obsahuje to, čemu se v literární vědě a kinematografii obvykle říká narativ čili příběh. Jistě, Doom nikdy nebyl o příběhu, ale o střílení nepřátelských hord. Bohužel pro tuto sérii, a především tento díl, je děj nadbytečnou věcí, kterou by hra mohla klidně postrádat. Skoro do puntíku se jedná o to samé, co jsme viděli v předchozích dílech. Na Marsu se otevře portál do Pekla, z kterého začnou vyskakovat infernální bytosti a vy jakožto neohrožený bojovník se smyslem pro akci a láskou pro palné zbraně, máte za úkol tyto potvory pozabíjet. Na rozdíl od třetího dílu, který hru vylepšil o hororovou atmosféru, se nový Doom vrací ke kořenům a přináší to, co první dva díly definovalo. Adrenalin, rychlé tempo a nadbytek akce, díky kterým se ve hře ani jednou nezastavíte. Nepřátelé jsou děsivější a brutálnější. Už se nepohybují jen čtyřmi směry, ale skáčou a chovají se nepředvídatelně, což herní zážitek okoření.
Doom (2016) rovněž přichází s pestrou nabídkou zbraní, která je pro takového nadšence a milovníka zabíjení pekelných démonů, naprosto adekvátní. Nicméně jsem měl problém si na některé zbraně zvyknout a používat je. Mnozí z vás určitě jásali blahem, když do rukou dostali legendární dvouhlavňovku, jež je s Doomguyem zpečetěna od druhého dílu. Pro mě to byl nástroj hromadného zklamání, která mě nijak neuspokojila. Ano, dává solidní poškození a některé protivníky vyřadíte docela lehce, ale nebyla praktická. Proto jsem raději využíval klasickou brokovnici, která sice nebyla tak efektivní, zato ale praktičtější. Mezi další takové zbraně bych zařadil Gauss Canon. Nejedná se o špatnou zbraň, právě naopak. Je to jedna z nejsilnějších zbraní, jež dokáže vyřídit i ty nejsilnější démony jednou ranou. Bohužel jsem se k jejímu využití dostal až ke konci hry, jelikož můj arzenál byl natolik přecpaný mnoha zbraněmi, o kterých jsem ani nevěděl, že je v inventáři mám.
Doom (2016) je kvalitní akční hrou, která neomrzí ani po několika hodinách hraní. Jedinou věcí, které hře mohu vytknout, je béčkový příběh. Avšak kvalitní děj u her typu Doom nelze očekávat, jelikož pojednávají o frenetické akci, useknutých končetinách a kalužích krve. Možná patřím k éře rozmazlených hráčů, kteří videohry oceňují na základě kvalitního příběhu a propracovaných postav, ale i tak si najdu čas a trpělivost na hry, které nabízejí pravý opak. Doom (2016) je po narativní stránce naprostým béčkem, ale z hlediska herní mechaniky a grafiky je skvostem, kterou si i odpůrce akčních titulů moc rád zahraje.
Hned na úvod řeknu, že k této sérii nechovám nijak zvlášť velké zalíbení. Na Doomu jsem nevyrůstal, ale vždycky mě přitahovala působivými akčními pasážemi, které jsem v žádné jiné hře neviděl. Aspoň v dětství ne. Nakonec jsem si po dlouhých několika letech z našetřených peněz koupil celou sérii, která mi společně s BFG modelem leží na jedné z polic v mé krásné, knížkami přeplněné knihovně. Po odehrání prvního a druhého Doom, Master Levels for Doom II, Doom 64 a mnoha hráči nenáviděný Doom 3, jsem se opět vydal na cestu, která mě zavedla na milovanou rudou planetu, kam se již poněkolikáté otevřel portál do horoucích pekel. Neočekával jsem, že si tuto jízdu, která mě v předchozích dílech nijak zvlášť nenadchla, užiji, ale nakonec se stal pravý opak. A to tak, že se odvážím napsat to, za co mě většina hráčů a milovníků původní hry bude pranýřovat. Doom (2016) je nejlepší hrou v sérii.
Kdyby mi někdo před rokem 2016 řekl, že Doom může v moderním kabátku vypadat krásně, z plného hrdla bych se zasmál a dotyčnému řekl, že plácá nesmysly. Opak je ale pravdou. Hra vypadá nádherně a já jakožto nepolíbený hráč této oblíbené série musím uznat, že vypadá nejen nádherně, ale skvostně. Bohužel se za hezkým kabátkem skrývá i několik neduhů, které na hodnocení hry spíš ubírají.
I nový Doom obsahuje to, čemu se v literární vědě a kinematografii obvykle říká narativ čili příběh. Jistě, Doom nikdy nebyl o příběhu, ale o střílení nepřátelských hord. Bohužel pro tuto sérii, a především tento díl, je děj nadbytečnou věcí, kterou by hra mohla klidně postrádat. Skoro do puntíku se jedná o to samé, co jsme viděli v předchozích dílech. Na Marsu se otevře portál do Pekla, z kterého začnou vyskakovat infernální bytosti a vy jakožto neohrožený bojovník se smyslem pro akci a láskou pro palné zbraně, máte za úkol tyto potvory pozabíjet. Na rozdíl od třetího dílu, který hru vylepšil o hororovou atmosféru, se nový Doom vrací ke kořenům a přináší to, co první dva díly definovalo. Adrenalin, rychlé tempo a nadbytek akce, díky kterým se ve hře ani jednou nezastavíte. Nepřátelé jsou děsivější a brutálnější. Už se nepohybují jen čtyřmi směry, ale skáčou a chovají se nepředvídatelně, což herní zážitek okoření.
Doom (2016) rovněž přichází s pestrou nabídkou zbraní, která je pro takového nadšence a milovníka zabíjení pekelných démonů, naprosto adekvátní. Nicméně jsem měl problém si na některé zbraně zvyknout a používat je. Mnozí z vás určitě jásali blahem, když do rukou dostali legendární dvouhlavňovku, jež je s Doomguyem zpečetěna od druhého dílu. Pro mě to byl nástroj hromadného zklamání, která mě nijak neuspokojila. Ano, dává solidní poškození a některé protivníky vyřadíte docela lehce, ale nebyla praktická. Proto jsem raději využíval klasickou brokovnici, která sice nebyla tak efektivní, zato ale praktičtější. Mezi další takové zbraně bych zařadil Gauss Canon. Nejedná se o špatnou zbraň, právě naopak. Je to jedna z nejsilnějších zbraní, jež dokáže vyřídit i ty nejsilnější démony jednou ranou. Bohužel jsem se k jejímu využití dostal až ke konci hry, jelikož můj arzenál byl natolik přecpaný mnoha zbraněmi, o kterých jsem ani nevěděl, že je v inventáři mám.
Doom (2016) je kvalitní akční hrou, která neomrzí ani po několika hodinách hraní. Jedinou věcí, které hře mohu vytknout, je béčkový příběh. Avšak kvalitní děj u her typu Doom nelze očekávat, jelikož pojednávají o frenetické akci, useknutých končetinách a kalužích krve. Možná patřím k éře rozmazlených hráčů, kteří videohry oceňují na základě kvalitního příběhu a propracovaných postav, ale i tak si najdu čas a trpělivost na hry, které nabízejí pravý opak. Doom (2016) je po narativní stránce naprostým béčkem, ale z hlediska herní mechaniky a grafiky je skvostem, kterou si i odpůrce akčních titulů moc rád zahraje.
Injustice 2
Pro: akční pasáže, rozmanitý arsenál zbraní, různé druhy nepřátel, collectibles, Doomguy, ovládání, grafika
Proti: béčkový příběh, nevýrazný soundtrack, ne všechny zbraně využijete