Po nejlepšim dílu se serie vrací opět do druhé světové války. Call of Duty: World at war (od teď už jen CoD 5) je takový mix Medal of honor: Pacific Assault a Call of Duty 2, ale bohužel nepřináší žádnou novou věc. Hlavní aspekt hry je arkádovost a to si myslím, že je chyba, protože většina hráčů chce cítit boj na vlastní kůži a né postřílet tisíce nácků, kteří ještě k tomu běhají ve vlnách, jak to dovolí engine. Hlavní problém CoD 5 ovšem tkví v absolutní nemožnosti se jakkoliv pohybovat po levelech a když řikám absolutní nemožnosti, tak to tak myslím. V jedný misi jsem se dokonce vyskytl na náměstí, kde byly otevřené dveře, tak jsem myslel, že se skryji za zdí před palbou stovky němců, avšak jakási neviditelná textura, či ruka boží mi zabránila jít dovnitř. Když jsme u těch nepřátel, tak musím konstatovat, že bývalý spolužák z druhé třídy Fero, by si mohl ve srovnání s nimi říkat Mudr. Někdy se stává, že protivník není schopen ani reagovat a lze jich v klidu pár posekat jenom nožem v otevřené vřavě. Sám kulek schytáte sakra dost než vás to položí (jednotka zvláštního nasazení z tropického ostrova v čele s Nomádem a Psychem by mohle závidět) samozřejmě v závislosti na obtížnosti, přesto hodně přehnané. Aby toho nebylo málo, tak hra vykrádá filmové válečné klasiky, jako je Zachraňte vojína Rayena a Nepřítel před branami. Ano Mafie je taky takové lehká variace Mafianů, ale aspoň né doslovná a je z toho cítit jakási tichá pocta tomu filmu, ale u CoD 5 ne. Naskytnou se ovšem i lepší chvilky jako je letecká mise nebo trhání končetin silnější ráží a občas podbarvení některých scén krásnou hudbou. To co se mi líbilo na hře nejvíc byly paradoxně videa mezi misemi, které jsou perfektně nastříhané a doprovázené skvělými slovy. Víc ale od CoD 5 nečekejte